Je to velká historická ironie. Paradoxně to bylo Maďarsko, kdo poprvé v roce 1989 stříhalo elektřinou napuštěné dráty na své hranici s Rakouskem, a po pětadvaceti letech je to zase Maďarsko, kdo jako první vztyčil žiletkový plot, který měl zastavit uprchlíky.
Cesta od Reagana k Trumpovi – od strhávání zdí k jejich vztyčování – vypovídá prý hodně o Západu za posledních třicet let a jeho pouti od důvěry a sebevědomí ke strachu. Je tu prý strach z masové migrace „z třetího světa“, ale roli hraje i ztráta vůle Západu angažovat se v okolním světě. Už před migrační krizí byly protiimigrační strany na vzestupu po celé Evropě.
Ve hře je ale i odklon od globalizace a liberalizace světového obchodu jakož i odpor k liberálnímu intervencionismu, tedy ochotě angažovat se vojensky na problémových místech světa.
Čtyři roky po pádu železné opony prosadil Bill Clinton ještě severoamerickou zónu volného obchodu, dnes ji chce Trump zrušit a zavést nová cla na dovoz z Mexika. Proti TTIP, dohodě o volném obchodu mezi EU a USA, vzrůstá levicový odpor v Evropě.
Z komfortního pohledu z Evropy či z USA vypadají problémy Středního východu, Afriky či Střední Ameriky strašidelně i neřešitelně. A když nepomůže ani svobodný obchod, ani vojenská intervence, přijdou na řadu fyzické bariéry, aby měl Západ od problémových částí světa svatý pokoj.
Rachmanův text je v mnoha ohledech podnětný i objevný. Na druhou stranu – leccos, co spolu zdánlivě souvisí, zase tolik spojité třeba není.
Problém EU i Schengenu spočívá v nedovařených institucích, připravených pouze do dobrého počasí. Evropa potřebuje vnější ochranu schengenské hranice na stejné úrovni, jako svou vnější hranici chrání USA. Ameriku to stojí 30 miliard dolarů ročně, EU či Schengen musí vydávat podobné zdroje. Řádná hraniční kontrola do špatného počasí je projev normality a žádoucí věc, která s nedostatkem solidarity přece vůbec nesouvisí. Co normální není, jsou ploty na každé hranici na Balkáně, ale ty se staví proto, že Řecko řádně nechrání vnější hranici Schengenu.< /em>
Solidarita a pomoc v nouzi je správná věc, ale je potřeba dodržovat procedury a je třeba čekat mimo EU nebo v hotspotech na vyřízení žádosti. Nelze tolerovat žádné prorážení bariér beranidlem. V Řecku a vlastně ani v Turecku nikdo na životě ohrožen není. Evropa přece ví, že se masivnímu příchodu uprchlíků úplně neubrání, musí v tom být ale pořádek, čekací lhůty a kontrola.
Pokud EU nemá politickou vůli k ochraně hranice a pořádku (je to fatální chyba evropských politických elit), holt pak bohužel vytryskne politická vůle k ochraně národních hranic se všemi důsledky. Strach z třetího či vnějšího je asi méně podstatný. Jde přece o zásadní konstrukční vadu evropského „projektu“.
Maďaři stříhali plot před čtvrtstoletím první, protože měli nejliberálnější komunistickou vládu. Nyní vztyčili plot, protože chránili vnější hranici Schengenu, jak jim předepisuje Lisabonská smlouva. To, že je Orbán národovec a autoritář, je vedlejší věc.
Z pohledu USA jde v nechuti angažovat se na Blízkém východě také o to, že Amerika už je z hlediska ropy soběstačná a stabilitu v této oblasti už k přežití nepotřebuje.
Plot na hranici s Mexikem stojí dávno. Teď tam možná bude i zeď, kdyby se náhodou stal prezidentem Trump. Mexiko a USA by měly normálně uzavřít dohodu o legálním a otevřeném vývozu pracovní síly, kterou Američané potřebují. A Amerika by měla přestat s nesmyslnou válkou s drogami, která vede k válce gangů, vraždění a kriminalitě, kvůli které lidé také nechtějí v Mexiku žít a raději hledají jakoukoli cestu, jak se dostat na sever.
Ono to možná vypadá, že se Západ uzavírá, ale možná je to ve skutečnosti mnohem složitější. A navíc: Trump volby v Americe přece ještě vůbec nevyhrál. Krom toho srovnávat stržení zdi v Berlíně, která rozdělovala jeden národ, s plotem či zdí na hranici USA a Mexika není asi úplně namístě. Američané a Mexičané nejsou přece jeden národ a ani k tomu nesměřují.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost.
