Haass píše, že Střední východ připomíná Evropu v 17. století. Také se zmítá v násilí a nákladné náboženské válce, která bude trvat celé dekády. V Jemenu teď probíhá válka, která má nejméně tři aktéry. Na jedné straně prosunnitská vláda Abdara Rabbúa Hádího, na druhém místě je teroristická skupina, celým jménem al-Káida na Arabském poloostrově, a za třetí jsou zde tzv. Hútíové, kteří reprezentují šíitskou větev islámu.
Stejně jako za třicetileté války má a měl vývoj v Jemenu svoje vnější síly a mocnosti, které se snažily svůj vliv uplatňovat. Na jedné straně jsou USA a jejich tajné služby, které měly vztahy s vládou, dokud byla u moci. Proběhla řada útoků skrze drony na základny al-Káidy. Írán zase poskytoval zbraně, trénink a peníze Hútíům. A nyní vytvořila koalici Saúdská Arábie spolu se Spojenými arabskými emiráty, Bahrajnem, Marokem, Jordánskem i Egyptem a všichni přispěchali na pomoc padlé vládě.
Saúdskoarabská intervence přichází prý takřka s jistotou pozdě a je slabá. Vzdušné útoky nepomohou získat zpátky teritorium ovládané Hutíi nebo al-Káidou. Invaze ale ukazuje, jak berou v Rijádu vážně buď hrozbu potraceného Jemenu, nebo Jemenu pod vlivem Íránu.
Jemen představuje další frontu íránsko-saúdskoarabské konfrontace či šíitsko-sunnitského konfliktu. Dalším je třeba Bahrajn, kde Saúdští Arabové pomáhají menšinové sunnitské vládě, která vládne většinové šíitské populaci.
Saúdští Arabové nemají dostatek kvalitních pozemních sil a nepochybně je skličují i obavy na domácí frontě. Je prý jen otázkou času, kdy budou muset čelit útokům na své vlastní území od skupin, jako je ISIS. Odstranit vládce, na jejichž území se nacházejí dvě nejsvatější města islámu, je základní ambice těchto hnutí.
Vyhlídky na konec války v Sýrii jsou v nedohlednu, a kdyby se v Iráku podařilo porazit ISIS, je otázka, co bude dál. Kurdové ani sunnité nebudou chtít žít ve státě ovládaném šíitskou milicí a Íránem.
Takže zpět ke třicetileté válce. Války sycené outsidery s náboženskou agendou mohou skončit různě. Jedna strana zvítězí. Zvítězí někdo třetí a nastolí pořádek. Nebo dojde k dohodě z vyčerpání. Nic takového se ale na Blízkém východě nerýsuje.
...
K něčemu podobnému dospěl již před rokem a půl Anatol Kaletský na Reuters.
Třicetiletá válka byla sérií náboženských a sektářských bojů, především (nejen) v německých knížectvích mezi protestanty a katolíky. Konflikt do sebe vtáhl všechny kontinentální země a mocnosti a proporčně zahubil více lidí vůči celkové populaci než kterýkoli konflikt kromě druhé světové války. Některé země tvořící dnes Německo ztratily až 40 procent populace, jiné až dvě třetiny. Vezme-li se v úvahu irácko-íránská válka, pak náboženský konflikt na Blízkém východě trvá také třicet let a také do sebe vtahuje všechny velké země v okolí od Saúdské Arábie po Egypt. To, co prodloužilo třicetiletou válku, byla neustálá intervence vnějších mocností – Rakouska, Španělska, Francie, Švédska a dalších, které shledaly neodolatelným bojovat na německém teritoriu místo na svém vlastním. Právě externí mocnosti vytvořily nezastavitelnou válečnou mašinerii, neustálý příliv žoldnéřů, peněz a zbraní. Bez vnější podpory by německá knížectví přestala bojovat během několika měsíců, hrozil by jim bankrot i nedostatek bojovníků, protože tolik lidí přicházelo o život.
Teprve poté, co i všechny kontinentální mocnosti přivedla válka na buben, válčení pomalu vyhaslo a byl uzavřen mír. A Anglie – velký stát, který zůstal mimo konflikt – se nakonec vynořila jako globální dominantní hráč a supervelmoc.
