Požadavky prý nejsou vysloveně v rozporu s dohodami z Minsku, ale jsou sepsány tak, aby je musela centrální vláda v Kyjevě odmítnout a aby se otevřela cesta k vytvoření permanentně zamrzlé konfliktní zóny, po vzoru Ruskem kontrolovaných oblastí Gruzie.
Až Kyjev návrh odmítne, bude Vladimir Putin tvrdit, že Kyjev porušil dohodu z Minska, a to mu bude sloužit jako hlavní argument k odvolání svého hlavního ústupku – slibu, že kontrola hranic s Ruskem bude předána kyjevské vládě.
Návrhy separatistů se soustřeďují na věci, které dohoda v Minsku vysloveně či jasně nezmiňuje. Separatisté chtějí mít právo vytvářet „lidové milice“, chtějí plnou kontrolu volebních výborů a daňovou autoritu nad místním byznysem. Dále separatisté požadují přijetí zákona, který praví, že Ukrajina nebude žádat členství v NATO.
...
Skeptický komentář k vývoji na Ukrajině máLucien Kim na Reuters. Cituji některé formulace.
1. „Pomalé a neúspěšné reformy jsou větší existenční nebezpečí než ruská agrese. I když Ukrajinci nepůjdou do ulic, mohou nesouhlas vyjádřit ve volbách, třeba v podzimních komunálních. Koalice mezi Jaceňukem a Porošenkem je tak křehká, že nikdo nemůže vyloučit předčasné parlamentní volby.“
2. „Kyjev se stal náhodným zatěžujícím spojencem Západu. NATO sice ústně nevylučuje ukrajinské členství v Alianci, ale věcně to podporovat nemůže. EU svou nabídku členství pro Ukrajinu nikdy nemyslela vážně a asociační dohoda je spíše výplodem byrokratických zvyků než nějaké strategické vize.“
3. „Špatné zprávy mají vytvořit únavu z Ukrajiny, EU by stejně ráda na Ukrajinu nejraději zapomněla. Mnoha Evropanům se stýská po době před sankcemi, kdy Rusko bylo otevřené byznysu a smysl Ukrajiny spočíval v tom, že skrze ni proudil plyn a ropa ze Sibiře.“
4. „Konflikt na Východě vstoupí do nové fáze. Nebude natolik horký, aby se mu říkalo válka, ale bude dostatečně explozivní na to, aby odradil zahraniční investice.“
...
Wolfgang Münchau se domnívá, že Evropa má před sebou dvě kategorie problémů. Špatně řešitelné a snadno řešitelné, alespoň v teorii.
Špatně řešitelná je uprchlická krize a migrace nebo ekonomická nerovnováha mezi jednotlivými zeměmi. Snadno řešitelná (v teorii, a nikoli v praxi) je otázka tzv. brexitu i grexitu. Brexit lze elegantně vyřešit větší integrací eurozóny a logickou decentralizací zbytku EU.
Pro grexit jsou třeba tři věci. Řecko se musí snažit být více jako Finsko a Německo jinak nemá v měnové unii s těmito státy co pohledávat. Západ musí přiznat, že škrty a přísnost nepřinesly očekávané výsledky, a musí přiznat chybu předpokladů i výpočtů. A za třetí musí Řecko vyhlásit platební neschopnost na část svých závazků, ale musí se tak pokusit učinit kooperativním způsobem, nikoli konfrontačně.
Autor je předsedou správní rady IPPS (Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011).
