Původní článek agentury Bloomberg čtěte ZDE.
Všechny zpočátku potěšil styl nového vyjednavače a se zájmem si vyslechli prezentaci na téma, jak vypadá finanční situace v Řecku. Pak ale nepřišly žádné návrhy.
Reakce je taková, že se sice počká do neděle, ale po dlouhých měsících falešných nadějí a nepříjemných překvapení jsou evropští lídři tentokrát opravdu schopni ukázat Řecku dveře.
Vezměme si některé výroky. Premiér Nizozemska Mark Rutte řekl, že „Řeky udrží v eurozóně jenom zázrak“. Premiér Malty mluvil o „obrovské ztrátě důvěry“. Prezident EK Juncker řekl, že „scénář grexitu je detailně připraven“. Německý ministr financí Schäuble mluvil o tom, jak ochránit zbytek euroskupiny před následky řeckého odchodu.
Větší problém než řecká krize? Čínské burzy rychle padají, trh zachvátila panika |
Zde je můj skromný novinářský odhad. Buď začne řecký odchod už v neděli, až bude jasné, že řecké banky neotevřou nebo budou muset držet stále omezený provoz. Pak bude řecká vláda muset zahájit cirkulaci dlužních úpisů.
Anebo bude Řecku poskytnuta krátkodobá přemosťovací půjčka (patrně sedm miliard eur z ESM) na stabilizaci bankovního sektoru, v srpnu bude dovolená, kdy se nic neděje a politici nechtějí nic řešit, a znovu jednat se začne zase v září.
Někteří představitelé eurozóny vyjádřili velkou nelibost nad tím, že museli přerušit dovolenou a vůbec do Bruselu jezdit. Dovolená, zvláště naplánovaná dovolená evropských politiků, je mocná čarodějka a dovolená bude, i kdyby čert na koze jezdil.
Evropští politici se ale pletou, pokud čekají, že s grexitem jejich povinnost zabývat se „naléhavě“ Řeckem skončí. Neskončí. Bude se řešit, co s řeckými bankami, protože Řecko zůstane v EU; bude se řešit, jak zařídit, aby Řecko nehlasovalo proti evropským sankcím proti Rusku; bude se řešit, jak zařídit, aby Řecko spolupracovalo v otázce uprchlíků; a bude se řešit vzrůstající napětí v regionu mezi Řeckem a jeho sousedy.
…
Když se teď všude píše, kdo za co může, zde jsou dva podstatné texty. Martin Wolf ve středu ve FT píše, že o eurozóně můžeme přemýšlet jako o zóně vzájemné solidarity. Apelují na to Řekové, ale jejich věřitelé tvrdí, že solidarita se staví na respektu k vzájemným povinnostem. Řekové v těchto svých povinnostech podváděli. Podváděli před krizí, když falšovali čísla, a podvádějí pořád. Solidaritu si nezaslouží.
Jenže to je zjednodušující. Za celou situaci mohou také nezodpovědní věřitelé, především francouzští a němečtí, a vlády, které se rozhodly napůjčovat Řecku proto, aby zachránily tyto soukromé a bankovní věřitele. Tahle „solidarita“ Řecku zase tolik nepomohla. Bylo by záhodno potkat se s tou solidaritou někde na půli cesty, zvláště s ohledem na řeckou ekonomickou mizerii.
…
James Mackintosh taktéž ve FT píše, že o morálním hazardu se v souvislosti s Řeckem většinou mluví v tom smyslu, že když se Řekům odpustí, budou žádat Italové, Portugalci, Irové a Španělé totéž.
Když se argument o morálním hazardu propojí s finančními zájmy voličů, politici mají tendenci přijmout tvrdou linii, jako se to stalo americkému Kongresu, když v roce 2008 napoprvé odmítl záchranu bank. Když se pak trhy zhroutily, musel Kongres otočit.
Pak je tu ale ještě jeden morální hazard. Velká část pomoci Řecku šla rovnou zpátky držitelům dluhopisů a věřitelům, tedy především německým a francouzským bankám.
Autor je předsedou správní rady IPPS - Institut pro politiku a společnost spojený s hnutím ANO 2011.
