Někdo zdůrazňuje, že Turci nejsou Arabové, považují se většinou za Arabům kulturně nadřazené a i jejich chápaní sunnitského islámu bude vždy mírnější než arabské. A Erdoğan je obyčejný autoritář a korupčník, který islám jenom využívá. Jiní zdůrazňují, že přerod společnosti v náboženskou diktaturu může být docela rychlý. Koneckonců vzpomeňme si, jak rychle se v letech 1969 až 1970 měnila česká společnost. Nebo v roce 1948. Nebo v roce 1938.
Jak to vlastně mají Turci s Islámským státem? Obchodují s ním? A pokud ano, v jakých objemech? Obchoduje s IS Erdoğanova rodina? Zdůrazňuje to ruská propaganda, může na tom být něco pravdy? Je opravdu hlavním tureckým zájmem oslabit kurdské ambice? Budou Turci válčit s IS? Jak to mají vlastně Turci s Íránem? Jsou na něm přece závislí z hlediska dodávek plynu... Evropská unie se zase snaží přiklonit Turecko k EU, ale ani se nikoho nepokouší moc přesvědčit, že by to s členstvím Turecka v EU myslela vážně. Budou Turci pomáhat zastavit proud uprchlíků do EU, nebo budou činit opak? Mohli mít Rusové prsty v útocích v Istanbulu? Otázek kolem Turecka je bezpočet, a aby toho nebylo málo, je tu klíčová otázka turecko-ruských vztahů.
Se zajímavou analýzou přišel ohledně Turecka bulharský politolog Ivan Krastev ve svém článku pro agenturu Bloomberg. Podle Krasteva je těžké odhadovat Putinovy strategické tahy, ale jistota je, že Putin vždy kopíruje každou americkou politiku, kterou předtím kritizoval. V roce 2007 Putin kritizoval Američany, že všechno řeší vojensky, a posteskl si po Gándhím. O rok později provedl invazi do Gruzie. V roce 2008 kritizoval Putin jednostrannou deklaraci nezávislosti Kosova na Srbsku, a o rok později sám uznal separatistické provincie Jižní Osetii a Abcházii.
V roce 2014 Putina rozzuřil „převrat“ na kyjevském Majdanu, ale o pár týdnů později anektoval Krym. Ještě nedávno Putin tvrdě kritizoval americké nálety v Sýrii, a dnes už sám bombarduje, dokonce kopíruje americký zvyk, že v televizi vysílá záznam z kokpitu letadla, aby potěšil davy.
„Změna režimu“ byla fráze, kterou Kreml donedávna nenáviděl. Nyní Rusko přizvalo Selahattina Demirtaşe, vůdce kurdské opoziční demokratické strany do Moskvy. Demirtaş se přitom stal populárním během protestů v parku Gezi v roce 2013, což bylo něco na způsob barevné revoluce, tedy něčeho, co by měla Moskva nesnášet. Putin tím zaujal postoj v „občanské válce v Turecku“, tedy ve vnitřním tureckém konfliktu s Kurdy; udělal tedy totéž, co vždy vyčítal Západu ve věci Čečenska.
Takže by si Erdoğan měl dát na Putina pozor. Erdoğan asi chce, aby Západ bral za partnery uměřené islamisty v Turecku či Sýrii. Putin chce postavit Západ a NATO před volbu. Buď bude NATO podporovat stále více islamistické Turecko, nebo dá přednost podpoře sekulárních diktátorů, s kterými umí lépe vycházet Rusko, a od islamistů se bude distancovat.
