Aby bylo jasno, vyvěšení „trenek“ bylo vtipné a trefné, k nynější hlavě státu sedlo jak k velbloudu hrby. Prostě prima recese, ale tím to také hasne. Nejprve reagoval Jiří David – mezi prostým lidem se tomu říká kyselé hrozny. Poprask nebyl kolem něj, ale jiných, a ještě mu tahle partička před časem z jeho srdce též na Hradě udělala otazník. Umělec v chvatu vypotil mnohomluvný a nesrozumitelný text, vypovídající pouze o předchozím. Ani srdce, ani otazník nebyly nic, z čeho bychom padali na kolena – to je tak vše, co se dá k tomu dodat.
Ztracená standarta, den 12. Policie stále tápe, sběratelé umění chtějí trenky |
Ale to už se na vystoupení v médiích třásli sami vyvěšovači trenýrek. Na to, jak jsou tajemní a zakonspirovaní, dali rozhovorů víc než dost. Tvářili se u toho významně, filozoficky a jako odbojová podzemní skupina, která všem vidí do karet. Z jejich mediálních výstupů ale především vyplývalo, jak po té publicitě baží. A že je to v podstatě jediná věc, která jejich činnost motivuje. Mohou to maskovat pózami a předvádět, jak jsou šíleně nonkonformní, ale vždycky se sami prozradí. Vymýšlení provokací je činnost, kterou lze úspěšně stylizovat jako umělecký program, ale to ještě neznamená, že takovou hodnotu skutečně má.
Kdyby Ztohoven byli tak nonkonformní a tak zásadně se vymezovali proti establishmentu, jak se tváří, sotva by mohli přijímat ceny a finance od lidí se současnou mocí spojených. Z rozhovorů ovšem vyplývá, že to závisí jen na jejich rozhodnutí. Když seznají, že na to mají právo, není co řešit.
Jasně, že je zábavné vidět vlát trenýrky nad Hradem a pak ještě sledovat, jak prezidentův mluvčí pohoršeně kvoká. Ale to je jen taková pěna dní. Ztohoven vše podřizují svému zviditelnění a vydávají to za umělecký koncept. I když možná, že samo zviditelňování by tím konceptem mohlo být. V tomto procesu jsou totiž hoši dokonalí a všichni kolem jim to také „žerou“. A to tak, že ani nepostřehnou, jak zastydlý název si tahle parta zvolila.
