Shakespeare, stradfordský Mickey Mouse, je tu stále dobrý artikl. V obchodě ve zmíněné budově asijští turisté kupují, co jim pod ruku přijde. A že toho je dost na výběr: hrnky se všemi postavami Vilíkových her, s citáty z komedií, pak z tragédií. A Vilík na ubrusu, na pexesu, na kartách, na šnuptychlu. Tužky s lebkou a odkazem na první scénu pátého jednání Hamleta, je libo červenou nebo modrou?
Vedle rodného domku je vcelku ohavná stavba podobající se mauzoleu, která nezapře sedmdesátá léta minulého století. Vchod je prosklený a má kovový rám a mnohem víc než brána do muzea a Mistrova domku se zahradou vypadá jako vstup do nádražní haly. Pokud by vás neuspokojil rodný dům i s nočníkem, do kterého budoucí génius čůral, pak vám můžeme nabídnout dům dramatikova synovce i s apatykou, tamo zase jsou základy domu, kde umřel.
Nebojte se, o hrob také nepřijdete, stačí nahlédnout do Holy Trinity Church. Sotva turista udělá další krok, už se mu cpe do hlavy, že tady Mistra poprvé napadlo to či ono. Celé je to takový obvyklý vlezlý cirkus, který asi nejvíc funguje u hostů ze zámoří.
Předchozí díly čtěte zde: |
Ani budova Royal Shakespeare Company s vysokým provazištěm na břehu Avonu navenek příliš nezaujme, je to zvláštní konglomerát moderny a historizujících prvků. Vystavěna byla v roce 1932, a i když zvenčí neláká, současná dispozice jeviště bez portálů, o níž se zasloužil Peter Brook, je prý skvělá. Momentálně je budova obehnaná vlnitým plechem, a přestože měla mít rekonstrukci za sebou už v roce 2009, vypadá to, že se opravuje dál, což návštěvníky z Česka nemůže zaskočit.
Zatím se hraje v menším a podstatně příjemnějším Coutyard Theatre. Kolem Avony v Bancroft Gardens je živo, neboť je neděle. Vypadá to jako permanentní pouť, kanálem se právě pokouší proplout jeden mořeplavec s hausbótem a dvojicí voříšků, kteří rozčileně běhají po jeho střeše. Když se mu to podaří, obecenstvo na břehu mu vesele zatleská.
Manévr s hausbótem připomíná, že Midlands je také kraj protkaný sítí kanálů, které údajně čítají skoro pět tisíc kilometrů. Právě v jižní části Stratfordského kanálu je řada technických památek, například Edstonský akvadukt, což je stručně řečeno ta část kanálu, která vede v mostní konstrukci nad silnicí a železnicí. Nalézt ho skoro nejde, značení je opravdu mizerné: po několika bloudění mezi bečícími ovcemi a udivenými farmáři ho dvakrát míjíme, jelikož - jak jinak - se nalézá nad našimi hlavami.
Když se vyšplháme nahoru, vidíme litinové koryto dlouhé 180 metrů a naplněné temnou a páchnoucí vodou. A zrovna se blíží loď plná rozjařených výletníků. Se zájmem sledujeme, jak se v tomhle stavu kormidelník trefí do relativně úzkého koryta. Můžeme si oddechnout, trefil se a ještě zamával.
Podobné atrakce mají v Burgundsku, sice ne tak staré, ale efektnější. Je to hlavně Pont Canal du Briare, který skoro o sto let později stavěl Gustave Effel. Most, po němž plují lodi, se impozantně klene nad mělkým řečištěm Loiry a po obou stranách kanálu jsou secesní litinové lucerny. Takže pokud jde o mosty s kanály, žabožrouti mají zase navrch.
I Birmingham, druhé největší město Velké Británie má své kanály, dokonce celé schodiště třinácti plavebních komor, což asi Francouzi nemají. Jako průmyslové centrum West Midlands Birmingham vyšel z druhé světové války s mnoha šrámy.
Proluky a díry po náletech se zdejší radní pokoušeli vyřešit už v 50. letech, vznikla řada betonových bloků a podchodů, výškových budov a mimoúrovňových křižovatek a městu se začalo říkat betonová džungle.
Neosobní městská aglomerace evidentně neměla příliš dobrý vliv na obyvatelstvo a tak zdejší radnice začala v 90. letech minulého století s nápravou. Výsledek je výtečný, ze srovnání se starým Birminghamem ten nový jasně vyhrává, šedivé město se doslova rozzářilo a nákupní centrum Bull Ring s Kaplického obchodním domem Selfridges bere dech. A to nejenom jednotlivými stavbami, ale i celkovou kompozicí a urbanistickým začleněním. Kaplického "obchoďák" obíháme dokola a nemůžeme se vynadívat, tenhle zázrak moderní architektury prostě nestačí vidět jen na fotografii.
Kulaté zrcadlové disky, které tvoří plášť, odráží všechno kolem a obráceně, budova je i zajímavě vsazená do terénu, její "vlnící se" tvar vzbuzuje libé pocity. I interiér, který má sedm podlaží, je důmyslně vyprojektovaný, je vzdušný a elegantní. Stavba byla a je stála přijímána kontroverzně, posbírala kdejakou cenu ve světě, město se jí pyšní, ale nedávno jsme se mohli dočíst, že 1111 Britů ji "ocenilo" titulem nejošklivější budova ve Velké Británii. Napadá mě, že na tom v ostrovním království nejsou až tak špatně: jen přes tisícovku trulantů, to je dobré skóre.
U nás je to podstatně horší a důkazy o tom, jak moderní architektura dráždí, najdeme na každém kroku. Naposledy se třeba plzeňští občané pekelně rozhořčovali nad projektem architektů Kuby a Pilaře, kteří navrhli novou budovu Západočeské galerie v Plzni. Zajímavé řešení počítá s obvodovým pláštěm v podobě betonové stěny, která ponese skleněné tvárnice s diodami. Zvláštní je, že všichni odpůrci současného uvažování v architektuře vůbec neprotestují proti životnímu stylu 21. století. Když tedy žádají budovy z 19. století, proč nejezdí bryčkou a nechodí v krinolínách, že?
Ale zpět do Anglie, z průmyslového centra míříme po jejím západním straně do srdce Peak Districtu. Na jeho jihovýchodním okraji nás čeká opravdu nebývalá atrakce - muzeum tramvají ve starém lomu poblíž městečka Crich. Muzeum vzniklo z iniciativy hrstky nadšenců koncem 40. let minulého století, kdy britská města houfně rušila své tramvajové tratě. Tahle parta jela na výlet do Southamptonu a tam zakoupila první vyřazenou tramvaj č. 45 za deset liber. Jeden by si pomyslel, že běhání kolem tramvají je zábava tak trochu pro děti, ale kdepak, je to ohromně zajímavé a navíc jde o skansen z viktoriánské doby.
Kromě tramvajové trati, po níž se jezdí z jednoho konce lomu na druhý, kde se ještě těží, sem byly přeneseny i budovy z 18. a 19. století: například čelní fasáda vyhořelé knihovny z Derby, ale také telefonní budky, záchodky, domeček pro strážníky a konečně i železný most z roku 1844, pod nímž tramvaje projíždějí. Je tu také několik vozoven, v němž ty vyštafírované krásně opravené tramvajové krasavice stojí. Asi čtyři jsou momentálně na trati a těmi se můžete svést. Průvodčímu dáte měďák, který dostanete u vchodu společně se vstupenkou, a on vám neprocvakne ucho jako u Šimka a Grossmanna, ale vydá starobylou jízdenku. Na konci cesty má proslov: mele a mele a je mu úplně jedno, že jeho zběsilému rachotu slov půlka publika nerozumí, zřejmě v něm dřímá dramatický talent.
Ve vozovně jsou různé tramvajové klenoty od konce 19. století až do 60. let 20. století. Od těch původně tažených koňmi přes dvouposchoďové až po modernější kusy. Z Chesterfieldu, Liverpoolu, Leedsu, Londýna, Sheffieldu. Ale také z Berlína, Porta, Johannesburgu a svět div se i z Prahy. Je tu nejenom tramvaj babička z roku 1908, ale i naše stará známá T3, která se vyrábí od roku 1960. Tu stařičkou si tady považují, protože do Británie dramaticky "emigrovala" před sovětskou invazí a byla prý tehdy na prvním stránkách všech novin.
Tramvaje tu vůbec mají zajímavé osudy. Ta, která jezdila na lince 7 v Chesterfieldu od roku 1904, byla vyřazená z provozu koncem 20. let. Zakoupil ji jeden ze zaměstnanců, odvezl si ji na zahrádku a tam dlouhá léta sloužila jako prázdninový domek a nakonec i jako normální dům, jehož obyvatelka se ho vzdala teprve před pár lety. Uvedení do původního stavu stálo čtvrt milionu liber.
Peak District, který byl v roce 1951 jako první v Anglii vyhlášen národním parkem, je zvláštní už tím, že leží v samém sousedství velkých průmyslových center, a přesto je to krajina nezasažená exhalacemi a odpady z industriálních provozů. Je líbezná, plná zelených pastvin, potoků a říček, nevšedně modelovaných vápencových skal. V samém středu Peak Districtu leží kamenný kruh z doby 2000 před Kristem Arbor Low.
Cesta k němu je kuriozní, odbočí se ze silnice, musí se projít statkem a proskákat mezi množstvím ovčího trusu. Vnější kruh je vlastně velký val, uprostřed pak leží v kruhu 46 kamenů, které prý byly původně vztyčené. A protože je sv. Jana, už se tu houfují vyznavači Keltů s bubínky, vypadá to, že mají upito a kdoví co ještě, tady to asi bude v noci vypadat. Pokračujeme dál směrem na sever do Buxtonu.
Uprostřed venkovské krajiny se tohle lázeňské město s bombastickými budovami tyčí poněkud nepatřičně. Má dokonce operu a ne ledajakou, v létě tu mají několik úspěšných festivalů, třeba mezinárodní přehlídku děl Gilberta a Sullivana. Směrem na severovýchod od Buxtonu silnice stoupá do mírných výšek a z nich je pak vidět rozlehlé zelené louky poseté bílými tečkami ovcí a občas nějakou tu hradní zříceninu.
Taky je tu spousta vápencových jeskyní. Pak sjíždíme prudce spadající roklí do městečka Hope, moc se nám tady líbí, ale nocleh nemají ani náhodou, asi z té i bukolické idyly budeme chtě nechtě muset zase do nevzhledného Sheffieldu nebo Rotherhamu.
