(Však také štít začal rozmisťovat prezident Clinton. Ale mnozí senátoři se dnes v kritice invaze do Iráku také nenechávají svazovat tím, že pro ni v roce 2002 hlasovali.)
Po zářijové návštěvě kongresmanů v čele s předsedkyní podvýboru pro strategické síly Ellen Tauscherovou se tak již podruhé ukazuje, že představa šířená některými našimi odpůrci radaru - že američtí demokrati, až se dostanou k moci, program zastaví - je iluzorní. Lubomír Zaorálek, Ondřej Liška a další si budou muset najít jinou zdržovací taktiku. Když se pro radar jednoznačně vysloví poradkyně favorizované demokratické uchazečky o prezidentskou kandidaturu a klíčová demokratka ve sněmovně, je třeba se přestat spoléhat na to, že nás americké volby zbaví tohoto zahraničněpolitického horkého bramboru.
Diplomacie kolem protiraketové obrany začíná být konečně zajímavá: na ruskou nabídku radaru v Ázerbájdžánu reagovali Američané obnovenou nabídkou Evropě a Rusku, aby vybudovali obranný systém všichni společně. Dost možná jde o blufování, ale stejně by bylo zábavné sledovat Jiřího Paroubka, jak po ruském souhlasu náhle zjišťuje, že radar je vlastně docela užitečná věc.
K dalšímu argumentu odpůrců, že protiraketový štít musí být pod správou NATO, řekla Albrightová zajímavou věc. S přímočarostí člověka, který v češtině není schopen diplomatické rafinovanosti, prohlásila: „Já jsem ta, která s prezidentem Clintonem vlastně to zařídila, abyste byli v NATO.“ Což je holá pravda. Ne že by v NATO nebyli všichni rovnoprávní. Ale někdo musí projevovat iniciativu a podložit ji reálnou silou, jinak se nic nehne. Při rozšiřování aliance to byli Američané a i dnes berou obranu vážně spíš oni než Evropané se svými různoběžnými zájmy a nedostatečnými výdaji na obranu. To poslední platí i o nás, a už proto bychom se spojenci neměli zacházet lehkovážně.
Po zářijové návštěvě kongresmanů v čele s předsedkyní podvýboru pro strategické síly Ellen Tauscherovou se tak již podruhé ukazuje, že představa šířená některými našimi odpůrci radaru - že američtí demokrati, až se dostanou k moci, program zastaví - je iluzorní. Lubomír Zaorálek, Ondřej Liška a další si budou muset najít jinou zdržovací taktiku. Když se pro radar jednoznačně vysloví poradkyně favorizované demokratické uchazečky o prezidentskou kandidaturu a klíčová demokratka ve sněmovně, je třeba se přestat spoléhat na to, že nás americké volby zbaví tohoto zahraničněpolitického horkého bramboru.
Diplomacie kolem protiraketové obrany začíná být konečně zajímavá: na ruskou nabídku radaru v Ázerbájdžánu reagovali Američané obnovenou nabídkou Evropě a Rusku, aby vybudovali obranný systém všichni společně. Dost možná jde o blufování, ale stejně by bylo zábavné sledovat Jiřího Paroubka, jak po ruském souhlasu náhle zjišťuje, že radar je vlastně docela užitečná věc.
K dalšímu argumentu odpůrců, že protiraketový štít musí být pod správou NATO, řekla Albrightová zajímavou věc. S přímočarostí člověka, který v češtině není schopen diplomatické rafinovanosti, prohlásila: „Já jsem ta, která s prezidentem Clintonem vlastně to zařídila, abyste byli v NATO.“ Což je holá pravda. Ne že by v NATO nebyli všichni rovnoprávní. Ale někdo musí projevovat iniciativu a podložit ji reálnou silou, jinak se nic nehne. Při rozšiřování aliance to byli Američané a i dnes berou obranu vážně spíš oni než Evropané se svými různoběžnými zájmy a nedostatečnými výdaji na obranu. To poslední platí i o nás, a už proto bychom se spojenci neměli zacházet lehkovážně.
