Jedním z oblíbených žánrů klasického Hollywoodu byly tzv. screwball komedie, popsané filmovým kritikem Andrewem Sarrisem jako filmy o sexu bez sexu. Soužití muže a ženy v nich připomínalo konverzační soutěž, ve které měla zpravidla navrch energičtější hrdinka. Přes dominantní pozici ženy a dvojsmyslnost dialogů končívaly filmy poměrně konzervativně – obnovením statu quo uzavřením sňatku.
Snažíme se žít, jak nám řekli, ale rodina nemá být klec, říká dokumentaristka Jana Počtová |
Moderními pokračovateli tradice důvtipných vztahových komedií s chytrými a soběstačnými ženami jsou David O. Russell nebo Noah Baumbach. Od druhého jmenovaného si americká scenáristka, režisérka a spisovatelka Rebecca Millerová „vypůjčila“ jeho dvorní herečku a životní partnerku Gretu Gerwigovou. Ačkoli Millerová svůj pátý režijní počin založila na hrdinčině samostatnosti, zároveň zachovala tradicionalistické vyznění předválečných komedií. Natočila totiž v zásadě dva filmy v jednom, čímž je Maggie s jejím plánem unikátní i problematická.
Mladá a nezadaná Newyorčanka Maggie (Greta Gerwigová) ráda plánuje. Nejnověji si naplánovala domácí umělé oplodnění. Otcem jejího potomka se má stát Guy, matematik s hipsterským plnovousem, který se namísto čísel živí prodejem nakládaných okurek. Jenomže pak Maggie potkává sympatického profesora antropologie Johna (Ethan Hawke), který se v její společnosti cítí mnohem příjemněji než s manželkou Georgette (Julianne Moore), o níž tvrdí, že je výborná, akorát mu ničí život.
Maggie nezbývá než pro jednou přijmout, že láska je nelogická a osud mocnější než jakýkoli plán. Poté, co s Johnem stráví společnou noc, následuje namísto slov „a žili spolu šťastně až do smrti“ skok o dva roky vpřed. Maggie se vdala za Johna a snaží se zvládat výchovu jeho dvou dětí z minulého manželství i vlastní dcery. Namísto rozvíjení kariéry musí hrát na plný úvazek úlohu dokonalé matky a manželky. Manželky muže, který nevěnuje rodině zdaleka tolik času a pozornosti jako dokončování své knihy.
Z různých stran
Rychlost, s jakou je překlenuto mnoho měsíců společného života, odpovídá režisérčině snaze přizpůsobovat strukturu vyprávění životním peripetiím postav. Mezi počáteční fází zamilovanosti a oboustranným opadnutím zájmu zeje velká mezera, kdy se kromě narození dcery navenek nic nestalo. Neschopnost vidět přínos vztahu v něčem jiném než v Lily, jak se dívka jmenuje, je možná důvodem, proč Maggie začíná uvažovat o rozchodu. Neboť ale Johnovi nechce svým rozhodnutím ublížit, přichází na řadu další z jejích plánů.
Maggie’s Plan - USA 2015
|
Rebecca Millerová je sice o generaci starší než její kolegyně Lena Dunhamová, autorka seriálu Girls, ale při pohledu do soukromí svobodomyslných městských intelektuálů projevuje srovnatelný pozorovací talent i odvahu mluvit otevřeně o vztazích a sexualitě. Oproti Dunhamové má ovšem své postavy ráda a jejich chyby nezveličuje, ale snaží se je pochopit zasazením do širšího kontextu (Maggieina posedlost kontrolou nad vlastním životem může vyplývat z jejího nestabilního rodinného zázemí). Ke karikatuře má zprvu blízko pouze Georgette, jejímuž zlidštění je ovšem věnována druhá část filmu, kdy Maggie nejen ztrácí kontrolu nad svými plány, ale zároveň je načas odsunuta na vedlejší kolej a proměněna v komickou figurku.
Ochotou pohlédnout na postavy z různých perspektiv a předložit skrze jejich osudy více modelů spokojeného života – z nichž žádný není z hlediska poskytnutého prostoru méněcenný – se Maggie liší od komedií jednoznačněji deklarujících, která cesta ke štěstí je tou správnou. Díky možnosti poznat hrdiny v různých situacích a rolích dostáváme uvěřitelné a poměrně komplexní portréty několika postav, jež oproti hrdinům posledních filmů Woodyho Allena stíhají sledovat současné myšlenkové a vztahové trendy. Kromě Marxe tak znají i Slavoje Žižeka a nijak je nepohoršuje žena chápající muže pouze jako dárce spermatu.
Příští James Bond by měla být žena, prohlásil nový starosta Londýna |
Zatímco typově bezchybně vybraným hercům nedělá problém najít pro každou scénu vhodnou polohu, film je vinou přesunu pozornosti od Maggie k Johnovi a Georgette formálně nesourodý a rytmicky nevyrovnaný. Ve své druhé polovině ztrácí počáteční spontánnost a spád, stává se usedlejším a předvídatelnějším a velké oživení nenabízejí ani dialogy, točící se stejně jako vztahy postav v kruzích. Millerová přitom za přispění kameramana Sama Levyho dokáže poutavě vyprávět i beze slov – kompozicemi záběrů, volbou prostředí, které se proměňuje společně se sociálním statusem postav, nebo dobře načasovaným detailem.
Film končí výmluvným záběrem Maggieiny tváře, sledující muže, který v jejím životě možná přece jenom sehrál roli, kterou mu naplánovala. Všechny plány nakonec zjevně nejsou k zahození. Jenom musíme být připraveni, že občas přinesou jiný výsledek, než jsme očekávali. O životě to platí stejně jako o filmech, které se nedrží známých schémat. Tak jako Maggie má plán.
