Mají dobrou zeleninu a jsou milí. Jak to ti naši Vietnamci dělají?

Za tu dobu, co u nich nakupuji koriandr, se mi povedlo navázat kontakt jen jednou jedinkrát! "Mmm, móóóc hezký taska," pravily uznale Vietnamky na můj rákosový košík, kterým jsem náhodou nahradila síťovku. Tím však konverzace nadlouho ustala. Úspěch asijských krámků v Česku je bezesporu fenoménem poslední dekády. Ačkoliv do jeho nitra jsem pohlédnout nemohla, neodradilo mě to prozkoumat jej alespoň podle stop, chutí, pachů a cenovek.



Nezdržujme se tím, co všichni víme: Jsou dobří, levní, ochotní a milí, mají pořád otevřeno a prodávají dobrou zeleninu. Otázka je jiná: Jak to dokážou? Marcel Winter, předseda Česko-vietnamské společnosti, tvrdí, že Vietnamci mají zcela jiné hodnoty než čeští majitelé večerek a zelenin: "Pracují 365 dní v roce, protože k nám nepřijeli na dovolenou, ale pracovat, to předně. A pak je důležité, na co vlastně vydělávají. Prioritou číslo jedna je vzdělání jejich dětí. Prioritou číslo dvě jsou rodiče ve Vietnamu. Až daleko za tím jsou pronájmy bytů, případně auta."

Snažím se rychle spočítat, kolik kusů manga za 9,90 Kč musí prodat pan Duong z Dejvic, aby mohl jednou za měsíc poslat domů slušnou částku, ale vycházejí mi jen sumy přesahující možnosti jednoho života. Snad v tom příštím.

Výpočty a marže moc nekorespondují, zato z gastronomického hlediska dává nabídka smysl. Je zhusta úžasná, a proto rozhodně nesnese srovnání s kvalitou tepláků, jejichž prodejem se Vietnamci masově zabývali v 90. letech. Pro jídlo mají podle všeho větší cit než pro módu. Obsluha neustále přebírá a doplňuje zboží. Výborná vietnamská kuchyně je totiž založená na kvalitě zeleniny a bylinek. Pohrává si především se silnými a výraznými chutěmi produktů, méně s technikami nebo dlouhým vařením k nepoznání. Produkty hrají prim, a jejich kvalita je proto určující. Z včerejší nabídky "mého" pana Duonga jen tak mimochodem vybírám: květák romanesco za dvacku (ano, to je ten ostnatý), dva druhy petržele (hladké listy i kudrnaté), žluté i zelené fazolky, tři odrůdy dýně. Vedle nákupů na klasické české vaření se zcela bez obtíží zásobíte i na základní thajská a vietnamská jídla. Sortiment připomíná kdysi legendární francouzskou prodejnu v Praze, kde nakupovali expati a lidé z ambasád. Vzpomínám, že romanesco tam před lety stával sto dvacet. Jo jo, to byly časy, tak sláva, že jsou pryč.

Místa, kde klíčí nové zeleninové obchody, patří do kategorie "začátek od nuly", ale leckdy ještě níž – možná začátek od minus deseti. Zúrodnit místo, kde už pár let tráva neroste, kde Čech zkrachoval a klidně proti supermarketu, je pro Vietnamce výzva. Podle Wintera je to tím, že se živnostníky snad rodí: "Nezapomeňte, že soukromé podnikání nebylo ve Vietnamu nikdy přerušeno jako tady, takže má jistě dvousetletou tradici." Tak například podle jisté teorie začínali Vietnamci otvírat své prodejny v nehostinných průjezdech domů právě proto, aby zajistili zelenině dobré odvětrávání, a tím i kondici. Nebojí se konkurence, naopak – klidně si postaví krámy do řady. První bude prodávat jablka, druhý jablka v šustivém papíru, třetí jablka v šustivém papíru a v síťce. Nízké ceny vydupávají ze země tak, že nečerpají zásoby z jednoho zdroje, ale neustále sledují výhodné nabídky a nakupují od mnoha dodavatelů, i kdyby to mělo být po jednom druhu. Ráno nakoupí ve velkotržnici na Lipencích, v poledne prohlédnou cenové akce v Lidlu a po obědě už tahají těžké vozíky z Makra.

Nevím, jak moc jsou odhodlání a schopnost vydržet takovou zátěž dané štěstím a nakolik tísní, kdo z nich se rozhodl takhle pracovat sám a kdo byl donucen. Krámky jsou si často podobné tak, až jeden nevěří, že je mohou vlastnit různí lidé. Co vím ale je, že tam, kde byl před pěti lety jen špinavý průjezd do dvora, je dnes vybílený zastřešený krám, tam, kde byl krám, je market, a kde je market, bude brzy super market. Pro českou konkurenci to moc veselá zpráva není, pro český talíř jen ta nejlepší.