Podle jedněch je Terrence Malick geniální filmař, podle druhých tvůrce, který nebere ohled na diváky. Ačkoli se v jeho filmech objevuje místo explicitního násilí a otevřeného sexu přemíra spirituality, odcházejí z jeho filmů lidé rozhořčeni. Tak jako v případě Stromu života.
LN Je pro vás Strom života "životní filmový zážitek, nebo nestravitelný kýč"?
Eva Zaoralová: Z projekce Stromu života v Cannes jsem vycházela naprosto ohromená. Můj první pocit byl, že tolik krásy a myšlenek nahromaděných v jednom filmu jsem ještě nezažila. Druhý pocit byl, že toho bylo na průměrného diváka snad až moc. Ani v Cannes nebyla reakce na novinářské projekci jednoznačná: do obrovského potlesku zaznělo i ojedinělé bučení, ale že by se byl během promítání někdo v sále smál, jako se to stalo v Karlových Varech, to se nepamatuji.
Jiří Flígl: Problém Malickova obrazu vlastního vnímání světa spočívá v jeho doslovnosti, což je úskalí, kterým se rozhodně starší autorská kinematografie se spirituálními tendencemi, ale ani předchozí Malickova tvorba nevyznačovaly. Strom života je filmová mše, která svou jednoznačností polarizuje lidi na tábor "odpíračů", "heretiků" či "neznabohů" a proti nim stojících diváků, kteří v záři omamných obrazů uvěří nebo chtějí uvěřit.
Petr Vacík: Já si myslím, že Strom života je jednoznačně přelomový film. Něco takového se málokdy vidí a málokdo má vůbec lidsky a umělecky na to, aby něco takového natočil. Mainstreamový divák bude v sále asi nejprve bezradný, nicméně pokud bude mít odvahu se s filmem opravdu konfrontovat - což nejen v tomto případě znamená vidět film alespoň dvakrát -, má šanci na autentickou zkušenost s filmem, který tu opravdu ještě nebyl. Anebo to divák vzdá a vysměje se tomu.
LN Američan Malick se ve filmu ptá otevřeně po Bohu, smyslu existence, hledá místo pro malého člověka v rozpínajícím se vesmíru. Mohou takové věci zajímat vlažné české ateisty?
Milan Klepikov: U Stromu života bychom hlavně neměli udělat tu chybu, že bychom brali určité hlasité reakce z karlovarského Thermalu, kde někteří z nás film poprvé viděli, nebo následné posměšné glosy v jistých médiích jako cosi reprezentativního. Z reakcí diváků, které potkáte na Malickově filmu teď, když se hraje v běžné distribuci, nevycítíte žádnou předpojatost, nebo dokonce averzi. Že se na každé představení zatoulá minimálně jedna dvojice těšící se na "Brada Pitta" a je z toho, co vidí, slyšitelně nesvá, se dalo čekat.
Petr Vacík: Ateista se ptá po Bohu stejně jako věřící. Jestliže je kterýkoli z nich vlažný, nedosáhne daleko. Pokud se pak přestane ptát, klame sám sebe, ať už se spokojil s jakoukoli odpovědí. Režisér Stromu života je filozof, překladatel Heideggera a člověk zvídavý v mnoha směrech. Když jsem poprvé tento film viděl v USA, lidé ho tam brali velmi vážně. Ne všem se líbil, ne všichni ho pochopili, ale nikdo se nesmál. Ne že by Čechy tyto otázky nezajímaly. Jen nejsou zvyklí se s nimi setkat v kině.
Jiří Flígl: Malick zastupuje svou víru a z té pozice se také po ničem neptá, nýbrž prostě konstatuje. Film příznačně začíná účelně prokráceným citátem z knihy Jobovy. Stejně jako to činí starozákonní Bůh s Jobem, i režisér staví diváka do pozice, kde na případné otázky dává místo přímých odpovědí jen další výjevy, které si vynucují bezvýhradné přijetí. Proto s Malickovou vizí, ač vycházející z křesťanských základů, budou mít problém nejen "vlažní čeští ateisté" a lidé nekřesťanského vyznání, ale i někteří "Američané". Krom toho, dnešní multimédia jsou prostorem zábavy či konfrontace, takže diváky paradoxně může o existenci božího záměru a role člověka v něm spíš přesvědčit jobovský díl South Parku, nazvaný Cartmanland, než oblouznění z líbivých obrázků.
Soňa Malinová: Témata, která Malick řeší - vztah syna k otci a hledání ztracené víry v Boha, který dopouští neštěstí i přesto, že jej člověk následuje, řeší i Češi, ať jsou věřící, nebo ne. Jak může existovat Bůh, když se děje nespravedlnost? Jak mohu odpustit svým rodičům? Samozřejmě si dovedu představit, že například v katolickém Polsku může oslovit daleko více diváků než u nás. Na druhou stranu si myslím, že film má šanci zaujmout každého, kdo nespěchá, nechá se unést Vltavou, nevidí v přírodě kýč a víra je svět, kterému sice nerozumí, ale chce do něj aspoň trochu nahlédnout. A kdyby se náhodou přece jen divák nudil, ať se zaměří na to, jak mají skvěle zařízený byt. Letmý záběr na designovou ikonu křeslo Butterfly, aby bylo patrné, v které době se nacházíme.
Eva Zaoralová: Podle mne Malick hovoří o vzniku světa a jeho vývoji, o kosmu, ale i o přírodě a jejích krásách - všimněme si, jak důležitou funkci má v jeho filmech vždy řeka nebo strom - z pozice člověka věřícího, jinak by Strom života působil podstatně chladněji a neúčastně. Obávám se, že nejen "vlažní ateisté", ale i mnozí z těch, kdo se za ateisty nepokládají, nejsou s to jít s Malickovým způsobem myšlení. Lidé jsou zvyklí na pohodlnější tradiční dramaturgii, na způsob vyprávění, jaký běžně znají, zatímco Malickův film je v tomto směru vlastně filmový experiment, ovšem vyrobený prostředky, jaké se v Hollywoodu používají při produkci blockbusterů, a to diváky mate a dráždí.
LN Řada diváků se nepřenesla přes "přírodovědeckou" vsuvku. Ačkoli patřím k Malickovým fanouškům, scéna s "milosrdným" dinosaurem připadala přes čáru i mně. Měla nějaký význam, nebo jde jen o Malickovu filmařskou značku?
Petr Vacík: Dinosauři jsou možná přešlapem. Ale ptáme-li se po významu, musíme je číst v kontextu režisérovy symboliky. První dinosaurus žil ve vodě a je ukázán zraněný, vyvržen z moře, které se stalo rejdištěm žraloků. Druhý dinosaurus žije v lese, rozhlíží se ve strachu z predátorů a nakonec se zraněný uchyluje k řece, kde ho třetí dinosaurus zvažuje napadnout, ale neudělá to. V přechodu mezi nimi, mezi životem ve vodě a na souši, je ukázán první strom v dějinách, symbol života a svědek násilí. Les pak bývá u Malicka místem pokusů o znovunabytí ráje, kam lze utéci po řece.
Jiří Flígl: Je příznačné, že zlomovým okamžikem pro mnohé se stává právě moment jízlivě označovaný jako Jurský park. Diváci nemají problém s nechronologickým vyprávěním ani s impresivními či symbolickými sekvencemi, protože tyto prvky dnes patří do běžného slovníku audiovizuální popkultury - v tomto ohledu nevytváří Malick žádný experiment. Nástup dinosaurů ovšem některé lidi vytrhává z vlivu filmu. Stejně mohou fungovat i další scény, jako tóny Vltavy, rozjařile našňupané radovánky s DDT, fetišistická vložka ze sousedovic šatníku či závěrečné obrazy a la Strážná věž.
Eva Zaoralová: Mně se scéna s dinosaurem zdá být prostě jen součástí oné přírodovědné exkurze do prehistorie, táhnoucí se od záběrů velkého třesku přes sluneční bouře, dělení buněk, aktivity mikrobů, mořských živočichů a dalších vývojových stadií života na Zemi, k nimž patří i predátor dinosaurus jako tvor, u něhož se projeví známka soucitu s umírající obětí. Ta kratičká scéna, předznamenávající další fáze vývoje a pozdější nástup lidského druhu, zapadá do Malickovy celkové výtvarné i filozofické koncepce. Nesmíme zapomenout, že scénář Stromu života byl napsán velice dávno, ale teprve současná technologie dovolila režisérovi natočit ho s takovými vizuálními efekty, jaké potřeboval, aby dosáhl zamýšleného účinku.
LN Malick se ve filmu vyrovnává se smrtí svého bratra. To je v umění relativně běžná věc. Proč z filmu přesto odchází tolik lidí podrážděných?
Soňa Malinová: Ideální by bylo, kdyby nejdříve diváka na film někdo připravil. Celý způsob podání, to, že děj se odvíjí pomalu, v první části se vlastně spíš jen šeptá, do toho poměrně dlouhá scéna stvoření a až v druhé polovině se scény trochu více rozpohybují, ale děj stále vytváří víc obrazy než rozhovory, to všechno může neklidného diváka dráždit. I mně chvíli trvalo, než mi došlo, o co tu jde, a teprve potom jsem začala vnímat film naplno.
Jiří Flígl: Téma vyrovnávání se se smrtí někoho blízkého asi nikoho samo o sobě nedráždí. Jde pouze o to, jak k němu autor přistoupí. Může být zpracováno tak, že překonává hranice kultur a vyznání, jako to ukázal například metafyzický Vital Šinji Cukamota. Spíš je zajímavé, že téma smrti se v souvislosti se Stromem života moc nezmiňuje, zpravidla pouze jako položka v dlouhém výčtu "o čem to je". Že by Malick toto pro něho i všechny lidi těžké a absolutní téma konce jedné konkrétní existence vytěsnil liturgickým údivem z nádhery života? A jaký je vlastně vztah názvu k samotnému dílu? Garantuje Malick lidem, kteří plod jeho práce zbaští, nesmrtelnost?
Milan Klepikov: Sám vím o více lidech, kteří byli Malickovým uchopením právě tohoto tématu hluboce zasaženi. Proč by se ti, kteří něco cítili, měli ustavičně ohlížet po podrážděných, kteří necítili nic? Jestli je něco typicky české, pak hlavně toto nešťastné "ohlížení se".
LN Snímek uvádí citát z biblické knihy Jobovy, která - velmi zjednodušeně -říká, že ani ti nejspravedlivější a nejzbožnější lidé nemají právo na život bez utrpení. Začátek filmu zároveň představí dva principy - mírnou cestu milosti proti dravé přírodě -, po kterých pak Malick své postavy vede. Není to past na diváky, aby se museli chtě nechtě ztotožnit s jedním nebo druhým principem?
Petr Vacík: Ne. Malick vidí tyto dvě cesty jako dvě zkušenosti téhož lidství. Jednotlivé postavy jen znázorňují, co v nás je. Osamění těchto postav je pak cestou do našeho nitra, kde zahlédneme je samotné a všechno ostatní. Ztotožnit se s Malickovými hrdiny je však vždy velmi obtížné a já to považuji za umělcův záměr. Divák si nemá vybrat, rozhodnout se, která část pravdy je ta správná, nýbrž otevřít oči faktu, že už na obou cestách dávno stojí.
Eva Zaoralová: Princip cesty milosti, jejíž představitelkou je postava nekonečně laskavé a milující matky, kdežto otec reprezentuje dravou cestu přírody, je zajisté vůdčí motiv v Malickově filmu, navíc autobiografický. Ale rozhodně to není výzva ke ztotožnění s jedním či druhým principem prostřednictvím postav. Ty ostatně nejsou stavěny do zásadního kontrastu, dá se říci, že jedna v rámci společenství rodiny doplňuje druhou. To je patrné na jejich třech synech, zejména na nejstarším Jackovi, který je z nich nejsilnější, zatímco nejmladšího bratra zjevně otcův způsob výchovy, třebaže myšlený ve prospěch synů, osudově poznamená.
Soňa Malinová: Jsem matkou dvou synů v podobném věku. Nešlo nemyslet na to, že takovou matkou bych svým synům chtěla být. Odleskem milosti Boží, odpuštění, vždy připravená obejmout, plná víry a pokory. Její jemnost a laskavost mě dojímala. Řekla bych, že v nás rodičích se mísí jak "Malickova" matka, tak i otec. Vždyť doba je drsná. Chceme je připravit na život, a občas se nám to vymkne z rukou.
LN Scénář ke Stromu života vznikal s trochou nadsázky 32 let. Zkuste si představit, že i další Malickův film bude mít podobný vývoj. O čem bude stoletý Terrence Malick točit v roce 2043?
Jiří Flígl: Na absurdní otázku lze s nadsázkou odpovědět, že ve sto letech by mohl točit film, kde se bude vyrovnávat s vlastní smrtí, nebo Nový zákon ke svému Stromu života - což by obojí mohl mesianisticky spojit do jednoho díla.
Debatovali: umělecká poradkyně MFF Karlovy Vary Eva Zaoralová, designérka a zakladatelka neziskovky Soňa Malinová, dramaturg Ponrepa Milan Klepikov, jezuita Petr Vacík zabývající se teologií ve filmech Terrence Malicka a filmový publicista z časopisu Cinepur Jiří Flígl.
