Mám dobré mimikry, umím být nenápadná, říká Špalková

V osobním kontaktu je – celkem nepřekvapivě – úplně jiná, působí nenápadně až introvertně. Každý návštěvník divadla, který ji někdy viděl na jevišti, ale potvrdí, že jde o herečku, jež svou energií umí dokonale ovládnout prostor. Ať jde o komorní scénu, nebo jeviště Národního divadla. Z první scény však před rokem a půl odešla a dnes je na volné noze. Hraje v několika divadelních společnostech, točí filmy, učí na DAMU a stará se o syna Lojzíka a dceru Andělku. V srpnu začne točit film podle autobiografické knížky Zdeňka Svěráka Po strništi bos.

Ve filmech vás dosud potkávaly zejména role laskavých a pečujících žen, v Pustině však hrajete zákeřnou figuru. Jak vás bavilo ji hrát?
Místostarostka, kterou hraju, opravdu není člověk, se kterým bych si s chutí sedla na kávu. Je razantní, neempatická, jde si tvrdě za svým. Ale bavila mě. Ono se také líp hraje, když je v postavě osten negativity, temnoty, zla. To je jako v životě – raubíři a sígři jsou přitažlivější než někdo, kdo je tak strašně hodný, až je vlastně trochu nudný...

Scénář Pustiny napsal Štěpán Hulík, autor filmové trilogie o Janu Palachovi Hořící keř. Chytl vás na první přečtení?
Naprosto. Četla jsem ho po částech, tak jak ho Štěpán psal, a na každý nový díl jsem netrpělivě čekala. Byla to čtenářská muka, jako bych měla rozečtené Milénium od Stiega Larssona a někdo mi odjel se třetím dílem někam na dovolenou. Je to napínavé, skvěle vystavěné, jednotlivé dějové linie jsou vedené s matematickou přesností. Takže jsem se na svoji roli vysloveně těšila.

Pustina má dokonale mrazivou atmosféru, jako by v nehostinné krajině severních Čech, kde se děj odehrává, byla pořád zima, mlha a déšť. Jak se vám v tom sychravém počasí točilo?
Mrazivé to tedy bylo hodně. Neustále foukal ledový vítr, měla jsem permanentní pocit zimy. Točilo se buď venku, nebo ve starých vybydlených prostorách, které se nedaly vytopit, takže jsme se neohřáli ani v interiérech. Mnozí z nás, včetně mě, to odmarodili. Ohřáli jsme se až poslední natáčecí den, kdy na chvilinku vykouklo slunce a my si rázem připadali jako na Havaji.

Třeba to bylo ku prospěchu věci, říká se, že hercí líp hrají, když trpí, ne?
Ano, ano. Taky jsem garderobiérku, která mi nabízela kabát na zahřátí, odháněla s tím, že si chci zachovat „Pustina feeling“.

Slavnostní premiéru jste měli na festivalu v Karlových Varech. Umíte si užít to premiérové pozlátko, dlouhé róby, focení, šampaňské?
No, nejsem úplně ten typ. Mám to ráda jen do jisté míry. A také jsem ráda, že jsem známá jen do určité míry. Klidně můžu jezdit tramvají a nemusím se bát, že si mě budou lidi prohlížet a natáčet na mobil. Mám docela dobré mimikry, umím být nenápadná. Nikdy jsem neměla ambice být velkou filmovou hvězdou a jediné, co jsem fakt chtěla, bylo točit dobré filmy a hrát dobré divadlo. A to se mi snad daří. Přehnaná pozornost je mi nepříjemná, jsem povahou spíš introvert. Jistě, mezi svými jsem otevřená a extrovertní, ráda zpívám a tančím do bílého rána. Ale musím se cítit dobře.

Co potřebujete, abyste se cítila dobře před kamerou?
Mám ráda, když všechno probíhá v klidu a v pohodě. Nejsem typ, který potřebuje cítit tlak, aby podával výkony. Někteří režiséři jsou konfliktní a rozjitřenou atmosféru používají jako metodu, ale to já nesnáším. Nepamatuju si, že by na mě někdy někdo řval, ale různé scény jsem na place nebo v divadle samozřejmě zažila. A nesnáším to, ani když se mě to netýká a řve se na kolegy nebo na techniky. Proto ráda spolupracuju s režiséry, kteří tohle nemají zapotřebí. Bezvadně se mi točilo třeba s Martinem Šulíkem nebo Zdeňkem Tycem. Musím říct, že i natáčení Pustiny probíhalo v naprosté pohodě, i když to obnášelo vstávání ve čtyři ráno, dojíždění a to příšerné počasí. Ale atmosféra na place byla vřelá až rodinná. Velký podíl na tom měli režiséři Ivan Zachariáš a Alice Nellis. Ivan měl vše detailně promyšlené, ale nechával hercům svobodu. Není ješitný, mluví klidným hlasem, takový úplně normální chlápek. Ono to tak bývá, čím je člověk větší machr, tím je normálnější a nemá potřebu kolem sebe vytvářet nějakou bublinu. A Alici obdivuju za její klid. Několikrát jsem si říkala, že bych se na jejím místě zhroutila.

Hlavní roli má Zuzana Stivínová, to bych řekla, že je úplně jiný typ herečky než vy, taková živočišná femme fatal, jak si spolu vy dvě rozumíte?
My jsme spolu hrály před dávnými lety v (divadelním spolku) Kašpar, takže se dobře známe. Čtyři roky jsme byly ve stejném angažmá a už tehdy jsme plánovaly, jak spolu budeme stárnout a potkávat se při různých příležitostech. V těch sedmnácti jsme si představovaly, že až nám bude sedmdesát, budem spolu sedět v šatně s nohama nahoře, inspicient nás bude volat, že za chvíli začíná představení, ale my si v klidu dopijem skleničku, protože budeme vědět, že bez nás nezačnou. Teď jsme se viděly po delší pauze, Zuzana žila několik let v New Yorku, tak jsme si mezi záběry musely odvyprávět všechno, co se mezitím událo.

Celý rozhovor s herečkou Petrou Špalkovou o tom, jak se hrají sígři, jak skloubit rozum a intiuici, a o tom, v čem spočívá filmové mistrovství, si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází 22. července.