Centrální instituce této česko-slovenské unie měly mít jen koordinační charakter. Současně ale měla česko-slovenská unie zůstat jednotným celním, hospodářským a měnovým územím.
Když HZDS vyhrálo 5. - 6. června 1992 na Slovensku volby, předložil Vladimír Mečiar tento svůj výtvor Václavu Klausovi, vítězi českých voleb. Předseda ODS a designovaný premiér jeho návrh okamžitě odmítl jako nesmyslný.
Správně konstatoval, že takováto nepovedená unie by vyvolala hospodářský chaos a permanentní politickou krizi.
A že by se nakonec vlastní dynamikou vývoje stejně sama rozpadla.
Chápal, že má-li Československo v jakékoliv podobě nadále existovat, musí mít poměrně silné společné orgány s rozhodovací pravomocí pro celé území státu.
Občanská demokratická strana tehdy dala přednost úplnému rozdělení Československa s tím, že oba nástupnické státy systémem bilaterálních smluv zajistí volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Ovšem již při uzavírání těchto smluv na podzim 1992 vyjádřili odborníci skepsi, zda bude možné tuto představu realizovat.
Další vývoj skutečně ukázal, že to nebude v mnoha ohledech možné. Měnová unie se rozpadla již 9. února 1993. Nebýt vstupu obou republik do EU v roce 2004, nezbylo by nakonec z dohod o nadstandardních vztazích vůbec nic.
Mečiar chtěl přeměnit Československo v unii dvou zcela samostatných států, kde by se všechny důležité záležitosti řešily na základě konsenzu. Neřekl ovšem, co se má stát, když se konsenzus nedosáhne, což by se nutně dříve či později muselo stát.
Nebyl-li mechanismus konsenzu myslitelný v případě pouhých dvou států, pak je ovšem tím méně myslitelný v unii, která má sedmadvacet států a chce se nadále rozšiřovat. K pochopení tak jednoduché věci není třeba rozumět detailům Lisabonské smlouvy a není třeba ji dokonce ani číst.
Vrchol nevkusu a demagogie
Prezident Václav Klaus spolu s některými dalšími čelnými politiky ODS není proti EU, žádá ji jen „jinou“, obdobně jako kdysi Vladimír Mečiar žádal „jiné Československo“. Pokud Klausovy představy analyzujeme, zjistíme že prezident v podstatě žádá návrat k někdejšímu Evropskému společenství, či spíše k pouhému evropskému společnému trhu na základě původních Římských dohod.
Něco takového je ale už z principu nemožné. Mechanismy, které mohly fungovat pro šest států, nemohou fungovat i pro sedmadvacet států. Dnes se má věc tak, že bez existence silného politického centra v Bruselu (nebo jinde) by se hospodářské společenství velmi rychle rozpadlo.
Lisabonská smlouva, která stanoví jasná politická pravidla pro fungování Evropské unie, a učiní ji funkčnější, ve skutečnosti nemá žádnou alternativu. Jediným dalším možným řešením pro odpůrce další integrace (ať už je to Irsko, či Česká republika) je opustit EU vůbec, anebo případně být v budoucnu z EU ostatními členy vyloučen.
Nedokážu říci, zda si prezident Klaus a další odpůrci ratifikace toto všechno uvědomují. Mají jistě právo se smlouvou nesouhlasit. Zarážející jsou ale argumenty, které přitom používají. Šermují totiž „národními zájmy“ a „nebezpečím omezení suverenity“. Vyvolávají u neinformovaných a málo vzdělaných lidí protievropské a protibruselské nálady.
Ratifikací Lisabonské smlouvy prý Česká republika ztratí svou suverenitu a zanikne jako nezávislý stát. Přitom hlasatelé těchto názorů úmyslně nechávají stranou fakt, že suverenity se Česko zřeklo již samotným vstupem do EU, čímž zároveň získalo část suverenity nad celým územím unie.
Vrcholem nevkusu a demagogie je potom strašení „prolomením Benešových dekretů“ a „možných německých nároků“, ke kterým prý dojde, pokud Česká republika Lisabonskou smlouvu ratifikuje.
Pánové Bém a Jakl zřejmě spoléhají na to, že mnoho lidí v České republice stále ještě neakceptovalo fakt, že druhá světová válka již dávno skončila, a naším spojencem proto již není Sovětský svaz, resp. Rusko, ale právě Spolková republika Německo, která má velkou historickou zásluhu na porážce komunismu ve východní Evropě.
S Němci, nikoliv s Rusy, bychom v případě válečného konfliktu bojovali na stejné straně barikády. Kdo dnes vytahuje obehranou německou kartu, ten vůbec neslouží českým národním zájmům, ale pouze žene vodu na mlýn komunistům.
Pak vlastencem radši nebudu
Budoucnost Čechů není v jejich svrchovanosti, protože ta ve 21. století pro malý národ vůbec neexistuje, ale v co nejtěsnějším zapojení do evropských struktur. Je jen třeba doufat, že i poslanci a senátoři ODS se při ratifikačním procesu oprostí od zhoubné ideologie českého izolacionismu a řeknou smlouvě své „ano“.
Odpůrci Evropské unie se rádi ohánějí svým vlastenectvím. Otevřeně říkám, že má-li znamenat vlastenectví separaci od stále těsněji se integrující Evropské unie, pak já českým vlastencem raději nebudu.
Když HZDS vyhrálo 5. - 6. června 1992 na Slovensku volby, předložil Vladimír Mečiar tento svůj výtvor Václavu Klausovi, vítězi českých voleb. Předseda ODS a designovaný premiér jeho návrh okamžitě odmítl jako nesmyslný.
Správně konstatoval, že takováto nepovedená unie by vyvolala hospodářský chaos a permanentní politickou krizi.
A že by se nakonec vlastní dynamikou vývoje stejně sama rozpadla.
Chápal, že má-li Československo v jakékoliv podobě nadále existovat, musí mít poměrně silné společné orgány s rozhodovací pravomocí pro celé území státu.
Občanská demokratická strana tehdy dala přednost úplnému rozdělení Československa s tím, že oba nástupnické státy systémem bilaterálních smluv zajistí volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu. Ovšem již při uzavírání těchto smluv na podzim 1992 vyjádřili odborníci skepsi, zda bude možné tuto představu realizovat.
Další vývoj skutečně ukázal, že to nebude v mnoha ohledech možné. Měnová unie se rozpadla již 9. února 1993. Nebýt vstupu obou republik do EU v roce 2004, nezbylo by nakonec z dohod o nadstandardních vztazích vůbec nic.
Mečiar chtěl přeměnit Československo v unii dvou zcela samostatných států, kde by se všechny důležité záležitosti řešily na základě konsenzu. Neřekl ovšem, co se má stát, když se konsenzus nedosáhne, což by se nutně dříve či později muselo stát.
Nebyl-li mechanismus konsenzu myslitelný v případě pouhých dvou států, pak je ovšem tím méně myslitelný v unii, která má sedmadvacet států a chce se nadále rozšiřovat. K pochopení tak jednoduché věci není třeba rozumět detailům Lisabonské smlouvy a není třeba ji dokonce ani číst.
Vrchol nevkusu a demagogie
Prezident Václav Klaus spolu s některými dalšími čelnými politiky ODS není proti EU, žádá ji jen „jinou“, obdobně jako kdysi Vladimír Mečiar žádal „jiné Československo“. Pokud Klausovy představy analyzujeme, zjistíme že prezident v podstatě žádá návrat k někdejšímu Evropskému společenství, či spíše k pouhému evropskému společnému trhu na základě původních Římských dohod.
Něco takového je ale už z principu nemožné. Mechanismy, které mohly fungovat pro šest států, nemohou fungovat i pro sedmadvacet států. Dnes se má věc tak, že bez existence silného politického centra v Bruselu (nebo jinde) by se hospodářské společenství velmi rychle rozpadlo.
Lisabonská smlouva, která stanoví jasná politická pravidla pro fungování Evropské unie, a učiní ji funkčnější, ve skutečnosti nemá žádnou alternativu. Jediným dalším možným řešením pro odpůrce další integrace (ať už je to Irsko, či Česká republika) je opustit EU vůbec, anebo případně být v budoucnu z EU ostatními členy vyloučen.
Nedokážu říci, zda si prezident Klaus a další odpůrci ratifikace toto všechno uvědomují. Mají jistě právo se smlouvou nesouhlasit. Zarážející jsou ale argumenty, které přitom používají. Šermují totiž „národními zájmy“ a „nebezpečím omezení suverenity“. Vyvolávají u neinformovaných a málo vzdělaných lidí protievropské a protibruselské nálady.
Ratifikací Lisabonské smlouvy prý Česká republika ztratí svou suverenitu a zanikne jako nezávislý stát. Přitom hlasatelé těchto názorů úmyslně nechávají stranou fakt, že suverenity se Česko zřeklo již samotným vstupem do EU, čímž zároveň získalo část suverenity nad celým územím unie.
Vrcholem nevkusu a demagogie je potom strašení „prolomením Benešových dekretů“ a „možných německých nároků“, ke kterým prý dojde, pokud Česká republika Lisabonskou smlouvu ratifikuje.
Pánové Bém a Jakl zřejmě spoléhají na to, že mnoho lidí v České republice stále ještě neakceptovalo fakt, že druhá světová válka již dávno skončila, a naším spojencem proto již není Sovětský svaz, resp. Rusko, ale právě Spolková republika Německo, která má velkou historickou zásluhu na porážce komunismu ve východní Evropě.
S Němci, nikoliv s Rusy, bychom v případě válečného konfliktu bojovali na stejné straně barikády. Kdo dnes vytahuje obehranou německou kartu, ten vůbec neslouží českým národním zájmům, ale pouze žene vodu na mlýn komunistům.
Pak vlastencem radši nebudu
Budoucnost Čechů není v jejich svrchovanosti, protože ta ve 21. století pro malý národ vůbec neexistuje, ale v co nejtěsnějším zapojení do evropských struktur. Je jen třeba doufat, že i poslanci a senátoři ODS se při ratifikačním procesu oprostí od zhoubné ideologie českého izolacionismu a řeknou smlouvě své „ano“.
Odpůrci Evropské unie se rádi ohánějí svým vlastenectvím. Otevřeně říkám, že má-li znamenat vlastenectví separaci od stále těsněji se integrující Evropské unie, pak já českým vlastencem raději nebudu.
