4. října 2007 10:39 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Mámu jsem vždy poslechl

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Varhaník kapely Deep Purple Jon Lord | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Varhaník kapely Deep Purple Jon Lord | foto: ČTK
Hra varhaníka Jona Lorda (66) se do historie rocku zapsala jako poznávací znamení kapely Deep Purple. S australskou kapelou Hoochie Coochie Men vyměnil sportovní haly za kluby, kde se z první řady lze jeho nástroje dotknout. Spolu nyní vydávají album Danger: White Men Dancing.

LN Pro fanouška Deep Purple bude existence kapely Hoochie Coochie Men asi překvapením...
Já jsem tu jen host, není to moje kapela. Když jsem s nimi začal hrát, existovala v Austrálii už několik let. Poprvé jsem se s nimi setkal v roce 2003, když jsem hrál v Domě opery v Sydney. Manažer Hoochie Coochie Men je můj starý kamarád a když viděl, jak si v Austrálii užívám volna, nabídl mi několik společných koncertů, kde bych s nimi hrál na hammondky. Což jsem udělal a strašně jsem si to užil. Jeden z koncertů, v klubu Basement v Syndey, jsme natočili a vznikl z něj i film, který měl velký úspěch. Lidem se to líbilo. Na přelomu roku mi volal basista Bob Daisley, který je známý od Ozzyho Osbourna nebo z kapely Rainbow, že jde s Hoochie Coochi Men do studia a jestli se nechci přidat. Povídám: Jasně! Určitě tam chci hrát, vždyť r&b a blues je muzika, ze které jsem vyšel.

LN Na záběrech z klubu Basement lidi stojí tak blízko u pódia, že se varhan mohou dotknout. Je pro vás po mamutích koncertech s Deep Purple klubová intimita součást kouzla?
Samozřejmě, na obřím pódiu žádná intimita jednoduše neexistuje, lidí v publiku je strašně moc a navíc jsou daleko. V takových podmínkách si pocit blízkosti prostě musíte navodit, ve své mysli nebo v srdci. Obvykle jsem si našel dva nebo tři lidi v první nebo druhé řadě a snažil se s nimi navázat spojení, takže jsem dostal pocit, že skutečně hraju pro někoho a ne jen tak do prostoru, bezejmenné lidské mase. Když pak hrajete v malém klubu, jako je Basement, a lidi stojí jen metr před vámi a koukají vám málem přes rameno, je to úplně jiný, příjemný pocit. Obří aréna a malý klub jsou dva různé světy, kde musíte s muzikou zacházet úplně odlišně.

LN V klubu zní vaše hraní trochu víc jako gospel či blues – dá se mluvit o vlivu slavného černého varhaníka Jimmyho Smithe?
Chápu, co tím myslíte. Máte naprostou pravdu v tom, že Jimmy pro mě byl v začátcích můj hrdina, ale o hudbě takhle nepřemýšlím. Jimmy Smith byl jedním z důvodů, proč jsem na hammondky začal hrát, chtěl jsem jeden z těch velkých strojů, na které jsem ho viděl hrát. Miloval jsem ten zvuk. Celý můj hudební život na cestě, někdy od poloviny 60. let, jsem se snažil co nejlépe zasadit Hammondovy varhany do rockové hudby. Deep Purple pro mě byli výzvou učinit varhany důležitou součástí zvuku. Stejně důležitou, pokud to jde, jako je elektrická kytara. Ale zpět k vaší otázce: Beru jako zvláštní dar posledních let, že jednu minutu můžu psát pro orchestr a v další chvíli jen pro radost hrát s malou kapelou.

LN Důležitou roli ve vaší australské zkušenosti hrají plavecké bazény...
Ale jděte, to bylo kdysi...

LN Jenomže i tentokrát je na DVD záznam z koncertu a znovu u bazénu.
Vy myslíte ten koncert s grilováním, že jo? Pravda je, že kdysi jsme s Deep Purple při první návštěvě Austrálie taky hráli u bazénu, jen byl daleko větší. V té době už v kapele hrál Ian Gillan s Rogerem Gloverem, takže to musel být konec devětašedesátého roku anebo začátek sedmdesátého. Bylo to v Perthu na kraji olympijského bazénu. Lidi byli na druhé straně, což bylo pěkně bláznivé. Na konci koncertu publikum naskákalo do vody a připlavalo k pódiu. Jenomže kombinace vody s elektřinou není právě šťastná, trochu z toho šel děs. S Hoochie Coochie Men to byl tentokrát trochu klidnější podnik, koncert u bazénu byl nedaleko Brisbane a kromě vody tu bylo i barbecue. Kdoví, třeba jsou bazény příběhem mého života...

LN Kdo vybíral, co budete na desce hrát?
Myslím, že to byl Bob, on je vlastně vrchní Hoochie Coochie Man, jak říkám, jsem jen jejich host. Přijdu, usměju se, zahraju na hammondky, jak nejlíp umím, podívám se, jestli se jim to líbí, a zmizím. Já jsem něco jako nájemný hráč. Samozřejmě se bavíme o tom, jak by nahrávka nebo koncert měly znít, ale výběr písniček je Bobův. Když jsem slyšel písničky jen s kytarou a basou, snažil jsem se přijít na to, kam by se varhany hodily. U věcí jako Heart and Stone od Rolling Stones jsem musel najít správný zvuk. Podívejte, hammondky mají těch zvuků dvacet milionů, jen je musíte chtít hledat. To trochu přeháním, dvacet milionů jich není, ale je jich spousta. Takže jde vlastně o objevitelskou práci.

LN Takže hrajete věc od Stounů. Byla někdy mezi „Párply“ a „Stouny“ řevnivost?
Ani ne. Když jsem v hudebním byznysu začínal, což byl myslím rok 1964, Rolling Stones už byli slavní. Dokonce jsem se na ně ve třiašedesátém šel podívat, to začínali stoupat. Úplně mě odvařili. Když jsem pak začal hrát s Artem Woodem, naše muzika byla spíš směsí jazzu, blues a r&b, takže se od Stounů lišila. Jsem jejich fanoušek, myslím, že natočili několik neuvěřitelných alb, ale neřekl bych, že bych jim kdy záviděl. Když Deep Purple konečně prorazili, měli jsme vše, o čem jsme kdy snili – psali jsme vlastní věci, byli na ně velmi hrdí a nebyl žádný prostor pro závist.

LN Nejspíš jste také měli jiné publikum...
Těžko říct, že? Určitě byli lidé, kteří měli rádi nás i Rolling Stones a chodili na koncerty obou kapel. Podle mě je na světě dost fanoušků na to, aby byla většina kapel spokojených. Myslím, že není proč dělat si starosti, že někomu přeberete jeho posluchače.

LN Jak jste došel ke způsobu, kterým na varhany hrajete?
Od pěti let jsem chodil na hodiny klavíru, zatímco na varhany jsem začal hrát někdy po dvacítce. Takže jsem si přinesl klavírní techniku, která ovšem u varhan úplně nefunguje. Princip je stejný, noty také, ale technika hraní se liší – už jen proto, že u varhan nemůžete zmáčknout pedál, který by nechal tón znít déle, a musíte to zařídit jinak. Navíc jsem miloval jazzovou a rockovou hudbu a slyšel jsem Jimmiho Smithe. Největší vliv mělo ovšem, že jsem se poznal s Ritchiem Blackmorem a přemýšleli jsme, jak postavíme kapelu. Jeden od druhého jsme se učili, tak vnikla deska In Rock. Chápal jsem, kam svou hrou směřuje, a shodli jsme se, že by varhany měly být stejně důležité jako jeho kytara. Poslouchal jsem, co hraje Ritchie, a z toho se vyvinul můj styl, měl jeho hraní podporovat, ale také dostat vlastní prostor sólového nástroje. Dodnes hraju rád v rockové kapele s kytarou, líbí se mi, jak se ty dva nástroje doplňují.

LN Zjevně jste si vždy dovedl uchovat optimismus a veselost. Jak se vám to povedlo?
To musejí být ty drogy!

LN Co berete a kolik?
Nejlepší droga, kterou máme, je samotný život. Myslím, že mám velké štěstí na svoje zaměstnání. Být muzikant je podle mě nejlepší práce na světě. Vlastně nevidím žádný důvod chodit s protaženým obličejem. Maminka mi kdysi řekla: Čiň druhým, co bys chtěl, aby činili tobě. Tedy, v dnešním jazyce, jednej s druhými tak, jak bys chtěl, aby oni jednali s tebou. A já maminku vždycky poslouchal. Celý život se tou jednoduchou radou řídím. Jestli to vypadá, že jsem šťastný člověk, jsem rád. Protože takový jsem.

LN Pamatujete si scénu z filmu Amadeus, kde umírající Salieri zpívá knězi melodie a on pozná tu od Mozarta?
Ano, samozřejmě, ten film dobře znám.

LN Jaká by v takové chvíli měla zaznít od vás? Začátek písničky Child In Time z desky Deep Purple In Rock?
Panebože, to je těžká otázka. Dobrá, ale těžká. Myslím, že by to byla ta, kterou jste zmínil. Ale napadá mě ještě jedna. Na mém sólovém albu Pictured Within z roku 1999 je titulní skladba, ke které jsem napsal i slova. Její melodie, myslím si, by nejspíš byla ta, kterou bych zazpíval jako první. Deep Purple bylo společnou prací pěti lidí a já jsem na ni velmi hrdý. Jasně, začátek skladby Child In Time jsem vymyslel já a na to jsem taky hrdý, ale slova v písničce Pictured Within říkají všechno, co jsem chtěl povědět o svém životě jako životě hudebníka a melodie mi přijde jako jedna z nejlepších, které jsem kdy napsal. To je moje odpověď.


Varhaník od

„Párplů“ dal rocku barokní ráz

V roce 1968 spoluzakládal klávesista Jon Lord (nar. 1941) hardrockovou kapelu Deep Purple. Spolu s bubeníkem Ianem Paicem byl jediným stálým členem slavné skupiny až do jejího rozchodu v roce 1976. Po obnovení Deep Purple v roce 1984 seděl za varhanami v této kapele až do svého odchodu v roce 2002. V současné době se Jon Lord věnuje zejména klasické hudbě a nejnověji také hostuje na desce s názvem Danger: White Men Dancing australského uskupení Hoochie Coochie Men.

  • 4Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.