Pan Šťáva tvrdí, že lidé, kteří zničili tzv. mariánský sloup „byli oklamání lživým tvrzením, že sloup byl postaven jako dík za vítězství císaře na Bílé hoře“. Habsburští vídeňští císaři (Ferdinand III., Leopold I.) tedy v minulosti konali děkovná procesí u onoho sloupu zrovna při výročích bitvy na Bílé hoře asi čistě náhodou. Sloup však vždy jako pomník nadvlády Vídně a Říma vnímán býval. Stejná dobová symbolika anděla s křížem a mečem byla užita na pamětní minci papeže Řehoře XIII, vyražené na oslavu vítězství - či pobití asi 20 000 hugenotů ve Francii již v r. 1572, kolem tzv. bartolomějské noci. Nápis na sloupu také nebyl tak docela apolitický: “Panně Rodičce bez poskvrny prvotní počavší za obhájení a osvobození města tuto sochu staví zbožný a spravedlivý císař.” Na čí úkor a za jakou cenu město „obhájil a osvobodil“, o tom si může čtenář najít rámcové informace v každé dobré historické knihovně.
Pan Šťáva vnímá sloup jako čistě umělecké dílo a hrozí se barbarství. Nevadilo mu tedy nedávné odstranění sochy husity Jana Želivského před Novoměstskou radnici v Praze nebo informativní stálé výstavy o České reformaci v Letohrádku Hvězda na Bílé hoře? Chce obnovovat či rekonstruovat staré, po Bílé hoře poničené fresky a plastiky husitských umělců? Nebo vracet většinu starých kostelů v zemi nekatolickým církvím? Inu, druhá strana musela po roce 1781 začít od nuly a naprostou většinu svých současných kostelů si postavit sama, za vlastní. A zároveň ještě platit provoz oficiální římskokatolické církve. Vyhnané nebo usmrcené Čechy (ale i cizince) a statisíce spálených knih z období právě kolem vztyčení sloupu jí však již nikdo nevrátí.
