V povědomém hlasu poslední nahrávky pozorný posluchač rozpoznal někdejšího vzorného synka z filmu Marečku, podejte mi pero!. A shledal, že nám umělec nejen mile zvlčil, ale že též obstojně hraje na kytaru a zpívá. A tak se český národ konečně dozvěděl, že se Jiří Schmitzer (1949) kromě herectví věnuje i muzice, přestože tak činí už drahnou řadu let. Nyní svou písničkářskou tvorbu zdokumentoval i knižně.
Výbor ze Schmitzerových převážně písňových textů vychází pod názvem Kanimůra ze Šardonu. Přináší autorovy songy z cédéček, koncertů, divadelních představení i několik básní napsaných přímo pro tento svazek.
Více než šest desítek textů ukazuje, že Schmitzer je autorem minimálně dvojí tváře. Na jedné straně té drsné a groteskní, kdy se stylizuje coby morous, misogyn a „tvrdej chlápek“, jenž nesnáší patos a falešné žvásty. „Uvidíš, všechno bude príma / řve na mě z desky Josef Zíma...,“ takto se šklebí lacinému optimismu ten, který „dojetím se rozprdí“, když na něj přijde lyrická chvilka.
Pak je tu ovšem autorova druhá tvář. Vážnější, hlubší, plašší, která připustí i nějakou tu „zlomeninu srdce“ či „proradné lásky hnus i žár i stesk“. Je to tvář zralého barda, jenž přináší publiku prosté pravdy o životě, k nimž se musí stejně každý dopracovat sám. Co je důležité a co nikoli, proč se nenechat zotročit, jak důstojně žít tváří v tvář černé propasti, jíž je smrt.
„Náš život jediný / je všechno to co mám,“ píše autor a bez lítosti dodává: „co hoří to zkrátka svítí / co bylo je zkrátka pryč.“
První dobrá
Čteme-li Schmitzerovy nečesané i jemné sloky jako literaturu, musíme mít na paměti specifika písňového textu. Při povrchním pohledu zarazí kupř. autorova veršová technika „na první dobrou“. Odchovanec Studia Y je schopen zrýmovat divadlopádlo, žere-tele, louka-mouka a jistě by se nerozpakoval ani nad nejotřepanějším tandemem láskapáska (ostatně udělal to i Mácha v Máji, viz verše: „bloudila blankytnými pásky / planoucí tam co slzy lásky“).
Jenže posluchač písně jaksi podvědomě požaduje právě první rým, který je nasnadě. Snad to souvisí s magií zvuku a rytmu, jež zakládá poezii prvotněji než hra významů. A právě proto také třeba versologicky sofistikované songy takového Michala Horáčka nikdy nezlidoví. Zatímco Schmitzer ani ve výsostně poetických textech (Křídla Meluzíny, Zámek, Sluníčko, Balada) neopouští svůj základní půdorys nestrojené plebejské prostoty: „Jsou slova kterým já rozumím / jsou i co vysvětlit neumím / i kdyby tisíckrát řečená / Marion je pro mě Mařena...“
A ještě něco
Čeští básníci s oblibou lamentují nad krizí poezie, kterou prý nikdo nečte. Na současném knižním trhu se však minimálně jeden druh básnických knih setkává s vřelým čtenářským ohlasem -a sice právě texty folkových písničkářů, o rockových skupinách nemluvě. Knižně vypravený „booklet“ má dnes každá významnější kapela a třeba soubor humoristických veršů Karla Plíhala se už druhý rok drží v pozici nenápadného bestseleru. Jak uspěje Kanimůra ze Šardonu, si odhadnout netroufám. Možná někoho přiměje k dalšímu objevování říše poezie. Anebo alespoň k objevení samorostlého písničkáře Jiřího Schmitzera. Což vůbec není marné.
HODNOCENÍ LN ****
Jiří Schmitzer: Kanimůra ze Šardonu
dybbuk, Praha 2008, 148 stran
Výbor ze Schmitzerových převážně písňových textů vychází pod názvem Kanimůra ze Šardonu. Přináší autorovy songy z cédéček, koncertů, divadelních představení i několik básní napsaných přímo pro tento svazek.
Více než šest desítek textů ukazuje, že Schmitzer je autorem minimálně dvojí tváře. Na jedné straně té drsné a groteskní, kdy se stylizuje coby morous, misogyn a „tvrdej chlápek“, jenž nesnáší patos a falešné žvásty. „Uvidíš, všechno bude príma / řve na mě z desky Josef Zíma...,“ takto se šklebí lacinému optimismu ten, který „dojetím se rozprdí“, když na něj přijde lyrická chvilka.
Pak je tu ovšem autorova druhá tvář. Vážnější, hlubší, plašší, která připustí i nějakou tu „zlomeninu srdce“ či „proradné lásky hnus i žár i stesk“. Je to tvář zralého barda, jenž přináší publiku prosté pravdy o životě, k nimž se musí stejně každý dopracovat sám. Co je důležité a co nikoli, proč se nenechat zotročit, jak důstojně žít tváří v tvář černé propasti, jíž je smrt.
„Náš život jediný / je všechno to co mám,“ píše autor a bez lítosti dodává: „co hoří to zkrátka svítí / co bylo je zkrátka pryč.“
První dobrá
Čteme-li Schmitzerovy nečesané i jemné sloky jako literaturu, musíme mít na paměti specifika písňového textu. Při povrchním pohledu zarazí kupř. autorova veršová technika „na první dobrou“. Odchovanec Studia Y je schopen zrýmovat divadlopádlo, žere-tele, louka-mouka a jistě by se nerozpakoval ani nad nejotřepanějším tandemem láskapáska (ostatně udělal to i Mácha v Máji, viz verše: „bloudila blankytnými pásky / planoucí tam co slzy lásky“).
Jenže posluchač písně jaksi podvědomě požaduje právě první rým, který je nasnadě. Snad to souvisí s magií zvuku a rytmu, jež zakládá poezii prvotněji než hra významů. A právě proto také třeba versologicky sofistikované songy takového Michala Horáčka nikdy nezlidoví. Zatímco Schmitzer ani ve výsostně poetických textech (Křídla Meluzíny, Zámek, Sluníčko, Balada) neopouští svůj základní půdorys nestrojené plebejské prostoty: „Jsou slova kterým já rozumím / jsou i co vysvětlit neumím / i kdyby tisíckrát řečená / Marion je pro mě Mařena...“
A ještě něco
Čeští básníci s oblibou lamentují nad krizí poezie, kterou prý nikdo nečte. Na současném knižním trhu se však minimálně jeden druh básnických knih setkává s vřelým čtenářským ohlasem -a sice právě texty folkových písničkářů, o rockových skupinách nemluvě. Knižně vypravený „booklet“ má dnes každá významnější kapela a třeba soubor humoristických veršů Karla Plíhala se už druhý rok drží v pozici nenápadného bestseleru. Jak uspěje Kanimůra ze Šardonu, si odhadnout netroufám. Možná někoho přiměje k dalšímu objevování říše poezie. Anebo alespoň k objevení samorostlého písničkáře Jiřího Schmitzera. Což vůbec není marné.
HODNOCENÍ LN ****
Jiří Schmitzer: Kanimůra ze Šardonu
dybbuk, Praha 2008, 148 stran
