Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Mark Lanegan: Muž v černém svojí generace

Kultura

  7:00
Na albu Blues Funeral americký zpěvák Mark Lanegan pokračuje v, ehm, roubování větví chmury na kmeny stesku. Jde mu to náramně. Pro jeho zdejší fanoušky je tenhle „pohřeb“ radostným příslibem před umělcovým prvním pražským vystoupením.

Vyhlíží Prahu. Mark Lanegan v březnu v české metropoli poprvé vystoupí se svou skupinou. foto: Srape Sound

Hudba není spravedlivá, ani trochu. Někdo se celý život poctivě dře jak mezek a k ničemu podstatnému to nevede. Jiný dostane hlas, jímž stačí v polobezvědomí načíst kus zlatých stránek, aby z toho byla událost. Mark Lanegan (1964) mezi takhle obdarované patří. Jeho hlas je z těch, o nichž se říká, že jsou „opravdové“, dá se jim „věřit“. Asi jako se dalo Johnnymu Cashovi věřit, že v Renu zabil chlápka, aby ho viděl umírat, nebo Nicku Caveovi, že v cele smrti čeká na elektrické křeslo, dokáže i Lanegan posluchače přesvědčit, že jde sám vyprahlou zemí nikoho mezi zkázou a spásou a jedna s druhou mu trochu splývají. Asi takhle nějak by zpíval seschlý věkovitý strom těsně před tím, než ho podetli, kdyby mohl. Lanegan může.

Od „rockeřiny“ k nadčasovosti

Jeho oddaný příznivec mohl být trochu znepokojen rozhovory z poslední doby, v nichž si umělec pochvaloval svou současnou domácí idylu, chození se psem a vaření. Ne, že by mu to jeden nepřál, ale na představě, že by zpěvák začal psát nějaké hřejivé oslavy života, bylo něco až perverzního. Už titul nového alba Blues Funeral mu ale mohl přinést jisté uklidnění. A což teprve ta deska...

Lanegan nikdy nebyl světoznámá hvězda, málokomu se ale povedlo překonat zánik scény, se kterou byl původně spjatý, tak elegantně a přesvědčivě. Na přelomu 80. a 90. let na sebe upozornil jako frontman kapely Screaming Trees, která byla přiřazovaná k módní vlně tzv. Grunge – dlouhovlasých mládenců v kostkovaných košilích, vždy v pohotovosti vyjevit vztek a frustraci ve svém srdci. Trees to nedotáhli to tak daleko jako vrstevníci třeba z Nirvany, mimo jiné i kvůli tomu, že Laneganova životospráva byla – i v kontextu tehdejších náročných měřítek zpustlosti – pověstná.

Souběžně s prací v kapele ale natáčel i sólová alba, v nichž bylo o hodně méně dobové „rockeřiny“ a víc nadčasovosti. Stal se z něj „muž v černém“ svojí generace, který se prošel po dně, aby o tom podal zprávu. Potemnělou a jistým způsobem taky smířenou.

Poslední roky byl na roztrhání, zpíval na deskách dvojice Soulsavers, spolu s Gregem Dullim nahrával pod hlavičkou Gutter Twins, natočil tři alba v duu s britskou vílou Isobel Campbellovou. Letos vydal po sedmi letech sólovou desku. V kontextu Laneganovy tvorby je Blues Funeral album pestré, je na něm slyšet, že to je kolektivní dílo. Zvuk se na něm místy dostane do poloh pro autora zcela nových, nepůsobí to ale jako „úlet“, v celku desky to dává smysl. Album produkoval zkušený Alain Johannes, daleko víc než na předcházejících zpěvákových jsou slyšet klávesy nebo elektronicky zkreslené bicí. Laneganovy písně jsou i díky tomu posluchačsky vstřícné, aniž by se z nich ale vytratil duch. Je snadné si představit, že na koncertě v pražském Lucerna Music Baru (2. března) budou znít skvěle.

Pohřeb jako nový začátek

Názvu navzdory deska není nijak zvlášť bluesová a i ta její pohřebnost je trochu jiná, než by se dalo čekat. Laneganovy texty jsou sice plné obrazů zmaru, o pohřbu, smrti se v nich ale často – pravda v náznacích – zpívá jako o nějakém začátku, okamžiku příchodu čehosi lepšího. Asi nejvýraznější je to ve skladbě Bleeding Muddy Water, jednom z nejsilnějších čísel alba, v níž semísí obrazy tonutí a vykoupení a píseň roste k táhlému majestátu rozkročenému mezi vznešeností a tísní. Refrén pomalé St Louis Elegy svojí až melodramatickou aranží odkazuje k těm lepším kusům Ennia Morriconeho.

Mark Lanegan Band: Blues Funeral

4AD Records, 2012

Zpěvákovo rockerské dědictví se projeví v titulní skladbě a především v hodně intenzivních písních Quiver Syndrome a Riot in My House, kde na kytaru hostuje kapelník známých amerických tvrďáků Queens of Stone Age Josh Homme. Ani v nich se Laneganův hlas neztrácí a kapele se daří vyhnout jak poloze „pojďme si zavzpomínat, jak nám to zamlada šlapalo“, i stejně tak nebezpečné „není nám čtyřicet, ale dvacet“. Asi nejvíce pozdvihnutí obočí způsobí Ode To Sad Disco, což je docela... disco. Spodek jak od Erasure, nad ním vrstvy kláves (použitá je v němhudba z Refnova filmu Pusher). Je dokladem autorových i producentových schopností, že tahle skladba na albu působí ústrojně. Jak jinak by asi měla znít píseň o smutné euforii na parketu, než právě takhle?

Ano, i na Marka Lanegana se dnes dá tancovat, jednou to přijít muselo. Dvě, tři písně by se z Blues Funeral asi dala škrtnout, nic to ale nemění na tom, že je to výborné album. Mark Lanegan na něm dokázal vybalancovat dva zdánlivě protichůdné požadavky, které doléhají na všechny umělce, již mají něco za sebou – neopakovat se a zůstat přitom sám sebou. O důvod víc těšit na okamžik, až se nad pražským pódiem vztyčí jeho černá silueta.