Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček hovoří o důkazu, že v případě Mašínů šlo o politicky motivovanou činnost: „Ve výpovědi je opakovaně zdůrazněno, že jde o boj proti režimu, a nikoliv o kriminální činnost... nemyslím si, že by to bylo vyfabulováno a že by mu to vložili do úst.“ Podle Žáčka dokumenty dokazují, že Mašínům šlo o ozbrojený politický boj proti špičkám tehdejšího režimu a jejich označování za vrahy a obyčejné „kriminální zločince“ je nesmyslné.
Debata o minulosti je především debatou o naší budoucnosti. Debatou o tom, jak se bude vyvíjet naše státní společenství, jaké hodnoty budeme oceňovat, jaké vzory předestřeme budoucím generacím. Ale jde také o to, zda dokážeme mít společné dějiny, nebo nás čeká posílení zhoubného rozpolcení společnosti, které je některými politickými akty, jako je vyznamenání bratrů Mašinu nebo návrh zákona o protikomunistickém odboji posilováno, nikoliv překonáváno.
Mám hlubokou pochybnost o tom, že výslech člověka učiněný v nejhorším období padesátých let a později na základě jeho „přiznání" popraveného, lze považovat za seriózní pramen o tom, co skupina kolem Mašinu skutečně plánovala. Znamená to snad, že bychom měli od nynějška považovat za důkaz o odboji i výslechy dalších lidí, kteří byli v padesátých letech popraveni? Vždyť Závis Kalandra se přiznal k provádění špionáže a sabotáže a k tomu, že agentce CIC Bakerové odevzdal čtyři důležité zprávy československých plánovacích institucí, a mnozí další se „přiznali" k činnostem a motivům velmi nepravděpodobným.
Ale to není pro tuto chvíli to nejdůležitější, i když to varovným způsobem naznačuje mnohé o schopnosti ředitele ústavu Pavla Žáčka kriticky hodnotit prameny.
Debata kolem Mašinů je velmi nebezpečná proto, že je do velké míry silová a pracuje (až na výjimky) s protikladem hrdinové versus vrazi. Zkusme na chvíli tuto extrapolaci opustit a jako východisko k další úvaze použít slovník méně citově a hodnotově zabarvený.
I v případě, že činům bratří Mašínů přiznáme určitou politickou dimenzi, a k tomu nás některá fakta opravňují, pořád zůstává tématem etický rozměr takové činnosti. Někteří interpreti jednání bratří Mašínů hovoří o jejich „soukromé válce s komunistickým režimem". Je to metafora, která silně pokulhává a dobové události nevystihuje. Ale i kdybychom ji vzali za bernou minci, je třeba jasně říci, že ani ve svaté válce není dovoleno vše. Z hlediska obecné morálky není přijatelné zabíjet ani civilisty, ani zajatce, a to se právě v případě bratří Mašínů stalo. Politicky motivované násilí se nazývá terorismus, a ten je dnes právě pro svoji zákeřnost obecně odmítán.
Jistě je možné hledat po letech i mnohé polehčující okolnosti a vysvětlení pro jednání, které by bylo trestné v jakémkoliv režimu. Problematické společenské poměry, rodinná a osobní anamnéza zúčastněných. Příběh bratří Mašinu je třeba poznat, pochopit, z jakých poměrů a událostí vyplynul, je možné o něm napsat silné literární dílo, ale není možné ho bezproblémově heroizovat. A to především pro jasné překročení základních morálních principů. Pro naši budoucnost je zdravé hledat takové vzory, k nimž se může přihlásit i ten, kdo násilí jako řešení společenských konfliktů zásadně odmítá.
Otázka účinnosti a smyslu takového jednání je až druhotná, ale jsem přesvědčena, že skutky podobné činům bratří Mašinu nedemokratický režim spíše posilovaly, protože se právě na základě jejich obecně sdílené nepřijatelnosti snažil zvyšovat svoji legitimitu. Delegitimizaci režimu a v posledku jeho pád přinesla až strategie otevřeného občanského vystupování a usvědčování představitelů moci, z toho, že kážou vodu, a pijí víno -tedy něco jiného hlásají, a něco jiného konají. Byla to především „moc bezmocných", kteří postupně prohlédli, zbavili se strachu a rozhodli se každý sám za sebe a všichni dohromady, vzít osud do svých rukou.
