Film Mezi vlky: Když je vlk člověku maxivlkem

Divoká příroda není žádný náš chlupatý kamarád, ale místo k životu ne zrovna přátelské, kde míra občanské vybavenosti je trestuhodně nedostatečná a mobily tam nefungují. Konfrontace mezi člověkem a nepřející divočinou je proto pro film atraktivní. Dává možnost vyprávět obrazem strhující příběh, který vychází z jasně definované a jednoduché premisy - někdo se potřebuje dostat z bodu A do bodu B, respektive pryč z bodu A, jinak umře.

Tahle situace má ale i existenciální rozměr. Zoufale nevybavený jednotlivec nebo skupinka se střetávají se světem v jaksi čisté podobě, oproštěným od veškeré civilizační „kašírky“, netečným a krutým. Vede to k tázání se, jestli je tahle chladná tvář nepřátelského kosmu nejzazšímvyjádřením reality, nebo jestli je to maska, za níž je možné zahlédnout třeba jen tušenou podobu Stvořitele. Existenciální příběhy přežití nebo snahy o ně mají v literatuře i filmu tradici - od Jacka Londona k Wernerovi Herzogovi, v posledních letech na tomto poli uspěl třeba Sean Penn s Útěkem do divočiny. Začlenit se do ní dá i film Joea Carnahana Mezi vlky.

Obsahuje všechny ingredience - lidi odkázané v mezní situaci na vlastní síly, extrémní prostředí v roli protivníka, navíc vtěleného do vlka, zvířete, jež probouzí představivost a váže na sebe různé mytologické významy. Má i hrdinu, pro nějž je drama přežívání v pustině extenzí jeho vnitřního konfliktu, hraje ho navíc Liam Neeson, nadaný vzácnou schopností propůjčit osudovou váhu i váhání před regálem s teniskami. A stejně v Carnahanově filmu nefunguje skoro nic.

John Ottway (Liam Neeson) je zlomený muž. Pracuje na Aljašce, střeží v terénu zaměstnance naftařské společnosti, mimo jiné před napadením vlky. Jeho manželství skončilo a on není schopný se přes to přenést, chce spáchat sebevraždu. Neudělá to jen proto, že se v rozhodujícím okamžiku objeví vlk, který ho od myšlenek nakonec odvede.
Druhý den Ottway zažije leteckou katastrofu, spolu s několika dalšími přežije. Ocitnou se uprostřed ledové pustiny, navíc v rajonu značně agresivní vlčí smečky, která má na trosečníky nabroušené zuby a jejich počet dost nekompromisním způsobem postupně redukuje.

Jediná naděje pro skupinku hrdinů je vyrazit na obtížnou cestu zpátky do civilizace, i tahle šance je ale dost pofiderní. Není divu, že je blízkost smrti vede k úvahám a hovorům o tom, jestli po pozemském konci ještě něco následuje a jestli účinkují v absurdním dramatu bez dalšího smyslu, nebo v příběhu, který má nějakého neviditelného mocného hybatele.

Aby byl takový příběh vyprávěn dobře, potřebuje autory nejenom schopné přesvědčivě podat jeho akční stránku, ale s citem zpřítomnit i tu jeho univerzální dimenzi - snad nic nezničí, řekněme, duchovní dimenzi jakéhokoli filmu spolehlivěji než neinspirovaný polopatismus.

Filozofové z naftových polí

Filmografii Joea Carnahana dosud tvořily snímky veskrze spotřební (například A Team). A Mezi vlky také podráží „fuškovitost“, přibližnost. S výjimkou několika málo scén (ztroskotání letadla) film působí snad ve všech ohledech nepřesvědčivě. Skupina tuctově vykreslených lidských typů prochází tuctovými peripetiemi, každý si řekne to svoje a pak ho rozsápou vlci.

Liam Neeson je v tomto snímku jistým způsobem obdivuhodný.

Zrnitý obraz, chladná barevnost, místy rozpohybovaná kamera mají navodit dojem syrovosti či bezprostřednosti. Autorům se ale nedaří přesvědčivě zobrazit lidské strádání, přimět diváka, aby v postavách na plátně viděl lidské bytosti na pokraji sil, a ne herce, kteří si dojdou do cateringu na teplý čaj, až se kamera zastaví. Zničující úděl, jemuž jsou hrdinové vystaveni, se sugeruje jaksi zvenčí, zvukovými efekty - vichr surově lomcuje mikrofonem, vytí vlků se nese nocí jak zvuk varhan lodí katedrály, nebo podobou zvířecích pronásledovatelů - rozježených temných maxivlků se svítícíma očima.

Pro scénář (kromě Carnahana na něm pracoval ještě autor literární předlohy Ian Mackenzie Jeffers) je charakteristická neobratná popisnost. Ne snad že by vadilo, že dělníci z naftových polí v tom filmu nemluví zrovna jako filozofové, nemluví ale ani jako lidé. Jen Liam Neeson je jistým způsobem obdivuhodný - nejenže se mu z těch replik nekroutí pusa, heroicky se jim snaží propůjčit nějakou váhu. Situace, v nichž měla být zpřítomněna emocionální, někdy až extatická stránka umírání, jsou zachyceny těžkou rukou, působí jako dusivě popisné ilustrace nepopsatelného.

Film Mezi vlky je karambol, výsledek srážky zajímavé představy s nezvládnutou realizací. Asi to měl být jednoduchý snímek, který měl vykreslit jednoduchou situaci, zpřítomňující jednoduché a zásadní otázky, aniž by se publiku vnucovala odpověď.

Spor hrdinů o Boha a s Bohem si každý v publiku může interpretovat po svém, stoupenci obou pohledů mohou ve filmu najít argumenty pro svou pravdu. Vlk v něm měl být plnohodnotnou a dvojznačnou postavou - zachránce, jemuž se Ottway musí postavit. Zabrání hrdinově sebevraždě, aby ho postavil tváří v tvář jiné podobě smrti. Místo toho se v Carnahanově filmu rozeřvané chuchvalce digitálních chlupů zakusují do nějakých figurantů. Možná nejvíc Mezi vlky vystihuje čtyřverší, které v něm zazní - neobratné, patetické, rádoby hlubokomyslné. Citováno je hezky pomalu, vážným, hlubokým hlasem a pro jistotu hned několikrát. Jen ať si všichni všimnou.