23. března 2009 6:01 Lidovky.cz > Zprávy > Svět

Mezinárodní společenství může uspět

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Plukovník Ivo Střecha | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Plukovník Ivo Střecha | foto: Lidové noviny
Já jsem optimistou. Myslím si, že mezinárodní společenství může v Afghánistánu uspět, říká Plukovník Ivo Střecha, velitel 1. kontingentu Provinčního rekonstrukčního týmu (březen – srpen 2008).

Jaké jsou pro Vás „lessons learned“ z půlročního působení v Afghánistánu?
Zážitků a nových zkušeností je ohromné množství a některé souvislosti a hlubší význam mi dochází až teď, více než šest měsíců po návratu z Afghánistánu. Co se týká taktiky, nebudu mluvit o detailech, ale obecně řeknu jedno, jakýkoliv projev slabosti vůči okolí může mít tragické následky. Sebevědomí, síla, schopnost reagovat na jakýkoliv způsob útoku, to jsou atributy přispívající k prevenci možných problémů.
Samozřejmě na počátku musí být tento proces nastartován trpělivou rétorikou a argumentací při všech možných příležitostech. Dobře to vystihuje věta, kterou jsem často používal při setkáních s místní vládou, radou starších, obyčejnými lidmi, ale i v médiích: „Přijeli jsme do vaší země pomáhat vaší vládě s vytvořením lepších podmínek pro váš život, nechceme zabíjet ale máme dost síly se důrazně bránit bude-li to třeba.“
Dalším důležitým aspektem byl respekt vůči místním, jejich kultuře, náboženství, zvyklostem a utrpení, kterým za svůj život museli projít. A tento respekt musí v sobě mít všichni, velící důstojníci, řadoví vojáci pohybující se mezi místními mimo základnu, ale i třeba logistik řešící smlouvu na dodávku čehokoliv s místním kontraktorem. Dobře investovaný úsměv a pomoc mohou zachránit životy vojáků a civilních expertů.
V rámci přípravy k nasazení do mise jsem se setkával s názory, že chceme-li bezproblémově přežít, je nutné se od Američanů odlišovat a držet se od nich stranou. Od samého počátku jsem věděl, že je to nesmysl. Problém Afghánistánu nevyřeší jen eliminace Talibanu a nebo jen výstavba nových škol a nemocnic. Bezpečnost a rekonstrukce musí jít ruku v ruce.


Co byl pro Vás nejtěžší moment či nejtěžší rozhodnutí?

Těch těžkých rozhodnutí byla celá řada. Příprava celého projektu PRT probíhala ve relativně krátké době a ne vždy vše šlo hladce. Tedy to první a nejtěžší rozhodnutí bylo na téma, je-li kontingent připraven a zabezpečen na takové úrovni aby mohl být do Afghánistánu nasazen. A odpovědnost říci: „ Ano jsme připraveni!“ má pouze jeden člověk, ze kterého toto nikdo nesejme. On bezprostředně odpovídá za životy lidí za reputaci České republiky a armáda v rámci mezinárodního a koaličního prostředí.

No a nejtěžší moment pro velitele je ten, kdy ztratíte život svého vojáka. A ten jsem bohužel zažil.Nikdy na ty chvíle nejistoty a pocit bezmocnosti nezapomenu. Stále jsem si prověřoval okolnosti, za kterých k incidentu došlo, co mu předcházelo a následovalo. Nikde se žádné pochybení nestalo, vše probíhalo v souladu se vším, čím se má jednotka řídit, ale přesto je mi to nesmírně líto a těžko se s tím vyrovnávám.


Pokud se ohlédnete, udělal byste něco jinak?

Asi ano, ale nejedná se tak ani o vlastní působení PRT v Lógaru, jako spíše o nastavení efektivnějších standardů v oblasti komunikace mezi PRT a oběma ministerstvy v ČR. Ale byli jsme první a to je daň.


Jak byste zhodnotil spolupráci s civilisty?

Toto nebyla má první mise a už vůbec ne první možnost spolupracovat s civilním elementem. Každopádně to bylo poprvé, kdy civilisté a vojáci tvořili jednu organizací s určitým úkolem, kdy převládal rozvojový a rekonstrukční aspekt činnosti nad aspektem bezpečnostním. Pravidla spolupráce před nasazení se netvořila lehce. Zásadní je, že základní pravidla pro vztah mezi vojenskou a civilní částí byla nastavena před naším odjezdem. A základní pravidlo znělo rekonstrukce a rozvoj je odpovědností civilní části a bezpečnost je odpovědnost části vojenské. Jinak vytvoření vztahu na té „taktické úrovni“ bylo bezproblémové.Jsem rád ,že jsem mohl spolupracovat s civilními experty MZV. Z počátku z nás vojáků byli asi trochu vyděšeni, ale snad jen chvíli. Mají obrovské zkušenosti z působení v humanitárních misích v jiných částech světa a spolupráce s nimi byla pro mne velkou školou.


Jak byste zhodnotil význam kulturní přípravy vojáků? Je znalost prostředí, tradic, zvyků a afghánské společnosti významný? Měla by se v AČR rozšířit nebo je její úroveň dostatečná?

Podle mých zkušeností je armáda ČR v této oblasti špičkou v rámci koaličních sil. Důraz na přípravu vojáků v této oblasti je již dlouhodobý a nese svoje ovoce na Balkáně i v Asii. Nicméně je tady oblast, kde asi budeme muset troch přidat a to je větší připravenost vojáků na plnění úkolů v oblasti rekonstrukce, rozvoje, mentoringu v oblasti statní správy a samosprávy. Zhoršená bezpečnostní situace může odradit civilní zaměstnance od působení v PRT, ale tímto se celý proces rozvoje zastavit nemůže. Vojáci musí být schopni je zastoupit.A k tomu se musí připravovat.


Co byste odpověděl člověku, který tvrdí, že nemá smysl v Afghánistánu být, protože stejně nemůžeme vyhrát?

Já jsem optimistou. Myslím si, že mezinárodní společenství může v Afghánistánu uspět. Pokrok je vidět, ve větší míře v severní části, ale i v těch z bezpečnostního pohledu méně příznivých oblastech na jihu. Chce to jen lepší koordinaci úsilí všech aktérů, kteří tam působí, zkvalitnění schopnosti Afghánské vlády na centrální a provinční úrovni,místní armády a policie, zprůhlednit toky finanční pomoci, tak aby byla adresnější a dostala se tam kde je třeba. Bude to však dlouhodobější proces.





Najdete na Lidovky.cz