31. prosince 2007 11:29 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Milesovy tři roky před odmlkou

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
Miles Davis. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Miles Davis. | foto: ČTK
Nahrávky jednoho z nejkontroverznějších, ale zároveň umělecky nejvlivnějších tvůrčích období trumpetisty Milese Davise (1926–1991) přináší luxusně vybavený box The Complete On The Corner Sessions. Znalcům Davisovy diskografie název kompletu napovídá, že se jeho obsah časově točí kolem alba On The Corner z roku 1972. Jednalo se o ve své době nejhůře prodávaný titul Davisovy diskografie.

Trumpetista ve své autobiografii dští síru na vydavatelství Columbia především za nezvládnutí propagace, skutečnost bude ale spíš taková, že na albu Davis nabídl na svou dobu skutečně nekompromisní a avantgardní hudbu, ke které na počátku 70. let nedorostla ani jedna část Davisova publika, tedy „klasičtí“ jazzmani a „progresivní“ rockeři. Satisfakce se Davis dočkal až o mnoho let později v reakcích hudební generace 80. let, „vymýšlející“ hip hop a elektronickou hudbu. Aktuálního vydání se už bohužel nedožil.

Syntéza bez hranic
Miles Davis prošel od čtyřicátých let, kdy se začal – nejprve po boku saxofonisty Charlieho Parkera – naplno věnovat hudbě, řadou stylů, z nichž mnohé de facto sám uvedl do života.

Na konci 60. let pod vlivem rockového boomu plně elektrifikoval svou kapelu a natočil přelomová alba On A Silent Way a Bitches Brew, která nejen nastartovala jazzrockovou fúzi, ale také Davisovi získala zcela nové publikum: Najednou hrál ve velkých arénách a na open air festivalech pro bílé rockové fanoušky.

To sice Davisovi komerčně vyhovovalo, vzhledem ke své silné sounáležitosti s afroamerickou komunitou (občas hraničící až s „černým rasismem“) ale velmi stál o to, aby jej poslouchala i její nastupující generace. Vzhledem k věku (ročník 1926) to sice neměl jednoduché, tvorbu „mladé hudby“ mu ale velmi usnadňoval obrovský muzikantský vhled a schopnost syntézy neznající hranic.

Pro Davise-posluchače byly na přelomu 60. a 70. let klíčové tři osobnosti: Jimi Hendrix, James Brown a Sly Stone. Se všemi třemi se stýkal a plánoval s nimi i spolupráci – ke smůle posluchačů k ní nikdy nedošlo. Zároveň sledoval i černou „pouliční“ kulturu, která tepala v rytmu funky, a na druhé straně jej oslovili také evropští experimentátoři na poli vážné hudby.

Ve své autobiografii píše: „To, co jsem hrál na albu On The Corner, se nedalo nijak označit, i když si lidé mysleli, že je to funk, protože nedokázali přijít na nic lepšího. Ve skutečnosti to byla kombinace některých koncepcí Paula Buckmastera, Sly Stonea, Jamese Browna a Karlheinze Stockhausena, pár věcí, co jsem převzal z muziky Ornetta Colemana a taky něco mý ho vlastního.“

Šestialbum The Complete On The Corner Sessions, vložené do kovového pouzdra, výtvarně inspirované „pouličním“ malovaným původním obalem alba On The Corner a doplněné stodvacetistránkovou knížečkou s doprovodnými esejistickými texty, detailními diskografickými údaji a spoustou dobových fotografií, ovšem neobsahuje pouze nahrávky vzniklé v roce 1972 za účelem vydání na tomto albu.

Je souhrnem (pravděpodobně) všeho, co po Davisově studiové činnosti zbylo z tříletého období mezi květnem 1972 a květnem 1975. Tedy až do doby, kdy z vlastního rozhodnutí na více než pět let opustil z několika důvodů hudební scénu a podle svých slov vůbec nesáhl na trubku: Měl zdravotní problémy, cítil se umělecky vyčerpaný a byl závislý na alkoholu a drogách.

Miles Davis v roce 1984.Na nahrávkách, které z šesti disků slyšíme, se až na výjimky Davis zcela oprostil od většiny prvků, které do té doby „dělaly jazz jazzem“ (a pro nejednoho konzervativce také „hudbu hudbou“) – prakticky vyrušil harmonii i melodii a všechen důraz položil na rytmus a sound. Ze zvukové masy se sice vynořují sólové party jednotlivých hudebníků, i ty však mají často blízko spíš k tomu, čemu hudební scéna uvykla říkat „improvising“ než k jazzové improvizaci v postulátech nastavených šedesátými lety, a u velké části umělců přežívajících vlastně dodnes.

Hudební divočina
Převážná část těchto více než šesti hodin hudby, z nichž třetina dosud nikdy nevyšla na žádném nosiči a ze zbývajících skladeb byly mnohé v dřívějších edicích výrazně sestříhány, představuje i dnes opravdovou hudební „divočinu“. I tu ale Davis proložil relativně posluchačsky vstřícnějšími kousky, jako je skoro popová skladba Minnie, harmonicky přehledné Red China Blues nebo více než půlhodinová „náladovka“ He Loved Him Madly, vyvolávající až filmové obrazy.

Zcela klíčovou osobností tohoto kompletu je vedle Davise samotného především basista Michael Henderson, jehož funkový tah v přesných, dlouhé minuty držených figurách je páteří, která ostatním hudebníkům umožňovala absolutní hráčskou svobodu.

V jednotlivých nahrávkách se setkáváme se staršími a v době jejich vzniku už i sólově činnými Davisovými spoluhráči Johnem McLaughlinem, Herbiem Hancockem či Chickem Coreou, velký podíl na soundu kapely mají kytaristé – někdy i všichni tři najednou – Reggie Lucas, Pete Cosey a Dominique Gaumont, a pochopitelně bubeníci, zejména Al Foster a perkusista Mtume.

Exotickou příchuť některým nahrávkám dodávají sitáristé Khalil Balakrishna a Colin Walcott. Zatímco Davisova hudba z konce 60. let dodnes žije nejen v nejrůznějších fúzích, ale byla kupříkladu (podle jejich vlastních slov) hlavním inspiračním zdrojem skupiny Radiohead v době jejich alba Kid A, nahrávky z první poloviny 70. let pomohly svým přístupem k rytmu a zvuku k zformování prvotního hip hopu a elektronické taneční hudby – a tvorba jejich protagonistů zase zpětně formovala Davisův styl ve finále jeho kariéry v 80. letech.

To, že v době svého vzniku nebyly Davisovy nahrávky dostatečně pochopeny, je vcelku pochopitelné – úděl všech avantgardistů je v tomto smyslu stejný. Byť jsou to třeba v době svých největších výbojů milionáři a celebrity z titulních stránek.


HODNOCENÍ LN *****
Miles Davis: The Complete On The Corner Sessions
Columbia Legacy/Sony BMG
Celkový čas: cca 6,5 hodiny

Ondřej Bezr




Najdete na Lidovky.cz