Především, na polyfunkční objekt, který bude reprezentovat úspěšně se rozvíjející pražskou city, byla na počátku století vypsána soutěž. Tu vyhráli tehdy poměrně mladí architekti Alois Dryák a Tomáš Amena. Dryák byl mimochodem žákem profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy Friedricha Ohmanna, který v roce 1897 navrhl v centru města první secesní stavbu vůbec – palác Corso v ulici Na Příkopě, vlastně jen pár desítek metrů od Pražské brány (dům byl později zbořen). O něco mladší je pak Ohmannův hotel Central v Hybernské ulici.
Souboj generací
Na
nový rozevlátý styl si ovšem Pražené zvykali těžko, jak už
to na přelomu epoch a stylů bývá, byl to též souboj generací.
Ta starší dávala přednost osvědčenému a usedlému historismu,
mladí naopak brali secesi jako nový impuls a závan větru do
zdejších stojatých vod. Po Ohmannovi přišli další: nový styl
opanoval část Výstavy architektury a inženýrství, která se
konala v areálu bubenečského Výstaviště v roce 1898.
Tam se objevil secesní pavilon města Prahy a stánek o pro novou
atrakci – Marodovo panoráma bitvy u Lipan od dalšího Ohmannova
žáka Jiřího Justicha, dřevěné divadlo Uránie v té době
již renomovaného Osvalda Polívky nebo populární výstavní krčma
U Nesmysla, kterou její autor – další ctihodný projektant Jan
Koula myslel jako výsměch vídeňské secesi, leč mládež to tak
nebrala. Všechny tyto vpravdě pionýrské stavby byly dočasné a
vzaly ovšem postupně za své.
Dalším důležitým signálem byla nová stavba mladého absolventa vídeňských studií Jana Kotěry. Tou byl Peterkův dům na Václavském náměstí, dokončený v roce 1900. Fasáda zbavená historizujícího aparátu – tedy říms, šambrán nebo bosáže působila nezvykle a konzervativní kruhy hodně popudila, mručely cosi o vídeňské módě. Vlastně to byla pravda – Kotěra – žák slavného Otto Wagnera – přinesl do naší metropole to, co se v centru monarchie naučil. Dodejme, že tak učinil s pokorou a hlavně invencí, koneckonců těžko bychom dnes našli někoho, koho by secesní průčelí Peterkova domu popuzovalo.
ČTĚTE TAKÉ: Konkurzy nevyhrával, přesto Balšánek stavěl |
Pro Obecní dům, který
měl být výstavním objektem města, se však styl secese nezdál
konšelům vhodný. To byl zřejmě důvod, proč nakonec svěřili
projekt dvěma renomovaným architektům starší generace a
absolventům pražské techniky, tedy Antonínu Balšánkovi
(1865-1921) a Osvaldu Polívkovi
(1859-1931). Ten druhý však v secesi našel zalíbení, jak o
tom svědčí nejen výše zmíněné divadlo, ale i četné stavby
z té doby v centru Prahy – stačí připomenout Dům U
Nováků ve Vodičkově ulici, paláce Topič a Praha na Národní
třídě nebo pojišťovnu ve Spálené ulici. Také
Balšánek si nový styl oblíbil, ale trvalo mu to o něco déle a
v poněkud nevyrovnané dvojici to byl zřejmě on, kdo návrh
Obecního domu tlačil víc k historismu. Výsledkem byl objekt,
v němž nelze zapřít vliv barokní architektury, ale
v detailu je stavba samozřejmě secesní. A ty nejpozději
dokončované interiéry – tedy kavárna vídeňského typu a
francouzská restaurace – již vykazují prvky asketické moderny.
Úkol měli oba
protagonisté velmi obtížný: na stísněném pozemku jednoho
domovního bloku vytvořit stavbu, jíž bude dominovat velký
koncertní sál – Smetanova síň, který budou obklopovat křídla
s obchody, kavárnou a restaurací v přízemí,
reprezentačními salonky, kancelářemi a zázemím orchestru
v patrech, výstavní síní v podkroví a konečně ještě
americkým barem a českou pivnicí v suterénu. Vše navíc
bohatě zdobeno několika desítkami dekoratérů a výtvarníků,
mezi nimiž nechyběli Karel Špillar, Alfons Mucha, Ladislav Šaloun
a mnozí další. Rozpočet ovšem narůstal, technicky náročná
stavba nabírala skluz a navíc i secesní styl postupně stárnul a
začínal vycházet z módy. Postupně rostlo také napětí
mezi oběma autory, kteří během stavby spolu komunikovali pouze
písemně. Nově nastupující generace Obecní dům nesnášela,
neboť adorovala bezozdobnou modernu, jejímiž představiteli se
stali po roce 1905 Kotěra a jeho spolupracovníci a žáci Pavel
Janák, Josef Gočár, Otakar Novotný a další. Janák sám navíc
v době, kdy stavba Obecního domu finišovala, vymyslel ještě
architektonický kubismus.
Věčný otloukánek
Inu, být architektem není vůbec snadné a mnozí se ocenění své práce třeba ani nikdy nedočkají, což byl i tento případ. Obecní dům byl takovým věčným otloukánkem: po příznivcích moderny ho pomlouvali jak představitelé meziválečné avantgardy, tak i protagonisté stalinské éry – označovali ho za měšťácký kýč. Připomínám, že nejinak tomu bylo se vztahem k secesi i v dalších zemích. V Bruselu – kolébce tohoto stylu – například zbourali v roce 1965 jeho tamní obdobu Maison du Peuple (arch. Victor Horta, 1895-9). Pražský Obecní dům také rychle chátral. Opravy se dočkal až v devadesátých letech (studio ADNS) a naštěstí během ní nedošlo k plánovanému propojení vestibulu se stanicí metra, což by byla pro stavbu zhouba. Dnes je nejen pro Pražany, ale i návštěvníky metropole obdivovaným secesním klenotem a národní kulturní památkou.
