Ukazuje totiž, že dokážeme ocenit staromódní hodnoty, jako jsou důstojnost, zásadovost nebo poctivost. Není přesné, když dnes mnozí tvrdí nebo píšou, že Schwarzenberg je největším překvapením Topolánkovy vlády. Lidské i politické kvality někdejšího Havlova kancléře byly známy. Příjemným překvapením je to, že tyto kvality „fungují“ a hrají tak podstatnou roli v současné politice.
S noblesou a humorem
Schwarzenberg přitom rozhodně není z nějakého populistického materiálu. Masovému vkusu české společnosti by mohlo překážet, že je potomkem šlechtického rodu, že prožil většinu života v cizině (kde dodnes částečně žije či působí) nebo že je značně materiálně zajištěn. Politické elity by zase mohlo iritovat, že je názorově a politicky spojen s tzv. lobby pravdy a lásky, tedy lidmi kolem bývalého prezidenta Havla. Všechny tyto obavy i nejistoty mnozí dostatečně ventilovali v době, kdy Schwarzenberg do vlády mířil.
Nervózní a trapné atmosféře volby prezidenta čelil ministr zahraničí noblesou a humorem. To jsou dvě kvality v české vrcholové politice téměř nevídané. A přitom fungují! Kandidátské projevy ohodnotil Schwarzenberg tak, že u nich „s úctou usnul“, a melodramatický spor šéfa zelených s ministrem vnitra, který zachytila média a u kterého byl přítomen, zase odmítl komentovat s tím, že špatně slyší a že si bude muset „pořídit naslouchadlo“.
Za dobu svého působení ve vládě Schwarzenberg nikoho neurazil ani na nikoho neútočil.
A to nejen veřejně či v médiích, ale ani v soukromí nebo při neformálních rozhovorech v kuloárech.
To je další věc nevídaná v české politice, kde vše, zdá se, jako by bylo ovládáno osobními antipatiemi a soukromými válkami. Jestli něco jejich aktéři dovedli k dokonalosti, tak jsou to slovní útoky, urážky a zesměšňování. Ministr zahraničí má naopak velký smysl pro sebeironii. Vtipkuje na svůj účet a zveličuje své údajné chyby, jako je usínání na jednáních či sklon k lenosti.
Schwarzenberg české politiky může učit i v tom, že korektnost a slušnost nejsou slabinami. A že to neznamená, že slušný politik nemůže mít pevné zásady. Dobře to dokumentuje jeho „problém“ s Jiřím Čunkem, kvůli kterému se na něj upírá taková pozornost médií. Ani s šéfem lidovců nevede Schwarzenberg politický, a už vůbec ne osobní boj. Pouze chce vysvětlit to, co se mu zdá nejasné a podezřelé. Dobře mu rozumíme, vždyť tak se to jeví i nám ostatním.
Nebýt Schwarzenberga, můžeme si být jisti, že by byl Čunek už dávno ve vládě. Premiér Topolánek i šéf zelených Bursík k tomu projevili dostatečnou ochotu. Návratu Čunka by předcházelo pár silnějších výroků a nepochybně i velké mediální manévry, v jejichž závěru bychom se dozvěděli cosi o odpovědnosti a síle kompromisu, to vše okořeněné nějakým obehraným blábolem o „důvěře v koaliční projekt“, či něčím podobným.
Podle tohoto vzorce se problémy v minulosti řešily už mnohokrát, a to prakticky ve všech polistopadových vládách. Najdeme desítky příkladů kauz, které se dostaly na veřejnost, určitý čas kolem nich byl velký kravál a pak se na ně zapomnělo stejně rychle, jak se objevily. Že se tomuto vzorci Karel Schwarzenberg tiše a věcně vzepřel, je ve vší úctě k jeho práci na ministerstvu zahraničí jeho doposud největší zásluha v politice. V sobotu vyšly v celostátních denících dva velké rozhovory: jeden s Karlem Schwarzenbergem a druhý s Jiřím Čunkem. Ukazují, že jejich světy jsou dvě množiny, které se nejen nepřekrývají, ale ani vzdáleně nedotýkají. Jiří Čunek rozehrává obvyklé slovní piruety o tom, že Karla Schwarzenberga ovládají nějací „lidi kolem něho“ a že po něm vlastně už nic nechce. „Pochopil, že jsem nevinen, ale neví, jak to sdělit veřejnosti,“ říká Čunek, což je v daných souvislostech drzost největšího kalibru.
Karel Schwarzenberg pouze říká, že platí to, co jednou řekl. Že chce vidět a dát veřejnosti k nahlédnutí dokumenty, které jasně ukážou, jak to v Čunkově kauze bylo. To je srozumitelný postoj, který nelze jednoduše obejít.
Banálně jednoduchá otázka
Jsme v situaci, která má různá řešení. Může se stát, že Čunek na podmínky přistoupí a opravdu se ukáže, že jeho obvinění byla nepravdivá. Pak mu všichni včetně Schwarzenberga budeme dlužit velkou omluvu. Další řešení jsou bohužel nějakým způsobem kolizní a riziková.
Neptejme se, kdo má v takovém případě pro vládu větší cenu: zda Čunek, nebo Schwarzenberg. Je to otázka zavádějící, protože vláda nemá žádné kolektivní vědomí ani svědomí. Je výslednicí osobních i stranických ambicí a politických cílů. Ptejme se, kdo má v dané situaci větší hodnotu pro politiku jako takovou. Je to až banálně jednoduchá otázka.
S noblesou a humorem
Schwarzenberg přitom rozhodně není z nějakého populistického materiálu. Masovému vkusu české společnosti by mohlo překážet, že je potomkem šlechtického rodu, že prožil většinu života v cizině (kde dodnes částečně žije či působí) nebo že je značně materiálně zajištěn. Politické elity by zase mohlo iritovat, že je názorově a politicky spojen s tzv. lobby pravdy a lásky, tedy lidmi kolem bývalého prezidenta Havla. Všechny tyto obavy i nejistoty mnozí dostatečně ventilovali v době, kdy Schwarzenberg do vlády mířil.
Nervózní a trapné atmosféře volby prezidenta čelil ministr zahraničí noblesou a humorem. To jsou dvě kvality v české vrcholové politice téměř nevídané. A přitom fungují! Kandidátské projevy ohodnotil Schwarzenberg tak, že u nich „s úctou usnul“, a melodramatický spor šéfa zelených s ministrem vnitra, který zachytila média a u kterého byl přítomen, zase odmítl komentovat s tím, že špatně slyší a že si bude muset „pořídit naslouchadlo“.
České politiky může učit i v tom, že korektnost a slušnost nejsou slabinami. A že to neznamená, že slušný politik nemůže mít pevné zásady. |
A to nejen veřejně či v médiích, ale ani v soukromí nebo při neformálních rozhovorech v kuloárech.
To je další věc nevídaná v české politice, kde vše, zdá se, jako by bylo ovládáno osobními antipatiemi a soukromými válkami. Jestli něco jejich aktéři dovedli k dokonalosti, tak jsou to slovní útoky, urážky a zesměšňování. Ministr zahraničí má naopak velký smysl pro sebeironii. Vtipkuje na svůj účet a zveličuje své údajné chyby, jako je usínání na jednáních či sklon k lenosti.
Schwarzenberg české politiky může učit i v tom, že korektnost a slušnost nejsou slabinami. A že to neznamená, že slušný politik nemůže mít pevné zásady. Dobře to dokumentuje jeho „problém“ s Jiřím Čunkem, kvůli kterému se na něj upírá taková pozornost médií. Ani s šéfem lidovců nevede Schwarzenberg politický, a už vůbec ne osobní boj. Pouze chce vysvětlit to, co se mu zdá nejasné a podezřelé. Dobře mu rozumíme, vždyť tak se to jeví i nám ostatním.
Nebýt Schwarzenberga, můžeme si být jisti, že by byl Čunek už dávno ve vládě. Premiér Topolánek i šéf zelených Bursík k tomu projevili dostatečnou ochotu. Návratu Čunka by předcházelo pár silnějších výroků a nepochybně i velké mediální manévry, v jejichž závěru bychom se dozvěděli cosi o odpovědnosti a síle kompromisu, to vše okořeněné nějakým obehraným blábolem o „důvěře v koaliční projekt“, či něčím podobným.
Podle tohoto vzorce se problémy v minulosti řešily už mnohokrát, a to prakticky ve všech polistopadových vládách. Najdeme desítky příkladů kauz, které se dostaly na veřejnost, určitý čas kolem nich byl velký kravál a pak se na ně zapomnělo stejně rychle, jak se objevily. Že se tomuto vzorci Karel Schwarzenberg tiše a věcně vzepřel, je ve vší úctě k jeho práci na ministerstvu zahraničí jeho doposud největší zásluha v politice. V sobotu vyšly v celostátních denících dva velké rozhovory: jeden s Karlem Schwarzenbergem a druhý s Jiřím Čunkem. Ukazují, že jejich světy jsou dvě množiny, které se nejen nepřekrývají, ale ani vzdáleně nedotýkají. Jiří Čunek rozehrává obvyklé slovní piruety o tom, že Karla Schwarzenberga ovládají nějací „lidi kolem něho“ a že po něm vlastně už nic nechce. „Pochopil, že jsem nevinen, ale neví, jak to sdělit veřejnosti,“ říká Čunek, což je v daných souvislostech drzost největšího kalibru.
Karel Schwarzenberg pouze říká, že platí to, co jednou řekl. Že chce vidět a dát veřejnosti k nahlédnutí dokumenty, které jasně ukážou, jak to v Čunkově kauze bylo. To je srozumitelný postoj, který nelze jednoduše obejít.
Banálně jednoduchá otázka
Jsme v situaci, která má různá řešení. Může se stát, že Čunek na podmínky přistoupí a opravdu se ukáže, že jeho obvinění byla nepravdivá. Pak mu všichni včetně Schwarzenberga budeme dlužit velkou omluvu. Další řešení jsou bohužel nějakým způsobem kolizní a riziková.
Neptejme se, kdo má v takovém případě pro vládu větší cenu: zda Čunek, nebo Schwarzenberg. Je to otázka zavádějící, protože vláda nemá žádné kolektivní vědomí ani svědomí. Je výslednicí osobních i stranických ambicí a politických cílů. Ptejme se, kdo má v dané situaci větší hodnotu pro politiku jako takovou. Je to až banálně jednoduchá otázka.