Ministryně Kovářová vydala knížku povídek o lásce

Ohníčky, co mám v očích, se ve vlaku vždycky rozhoří jasněji. V tom z Prahy sedává v prvním kupé zachovale vyhlížející padesátník, jemuž je ve skutečnosti pětašedesát. Snaží se vypadat jako zaujatý čtenář, ale oči mu šmejdí na všechny strany, nešťastné omezením periferního vidění. Chvíli nespatřena přemýšlím, zda by byl spokojen se zrakem koně.

Když mě uvidí, vstane a pomáhá mi z kabátu, jen aby měl příležitost se mě nenápadně dotknout, a pokouší se mě vmanévrovat na sedadlo naproti sobě, aby měl lepší výhled. Upravím výstřih k jeho spokojenosti, a jen co mineme Chuchli, rozpovídá se. Když se opře o mé koleno, zajisté jakoby náhodou, předstírám, že jsem si v zaujetí debaty intimnosti nevšimla. Jako školák vytahuje svačinu a krmí mě jahodami napíchanými na párátka a úhledně pokrájenými kousky ovoce. Ta radost, dovolím-li mu vkládat mi sousta do úst. Netroufne si na nic odvážnějšího a smutnýma očima mě vyprovází s vírou a nadějí, že se uvidíme příště.



S pocitem dobře odvedené práce přesedám do sousedního kupé k rozhádaným milencům. Nasupeně na sebe hledí, a kdyby pohledy zabíjely, bylo by kupé celé krvavé. Klidním atmosféru a oběma vnuknu vzpomínky, jemu na její nevolnost a jak ji ošetřoval. Ukážu mu ji s vděčným pohledem, křehkou, zranitelnou a neučesanou ve chvílích, kdy si na nic nehrála. Ona před sebou vidí zuboženého psa, drátem připoutaného ke klepáči koberců. Jen on se tehdy odvážil přiblížit, osvobodit ho a nakrmit, čímž si tehdy získal jeho věrnost a její srdce. Opouštím prostor, když oběma měknou rysy a očima vpitýma do sebe už mě nevnímají.

Mladý muž s laptopem na klíně a velkým sebeovládáním. Vidím ho procházet životem bez úsměvu a impulzivních reakcí, silného jako skálu. Jak málo se v sobě vyznají, pomyslím si, když v nitru kamene sytím oheň. Tisknu svou ruku na jeho tvář. Je horká, až téměř syčím. Pak všechny jeho city vybuchnou. Vášeň. Účast. Zloba. Touha. Nenávist. Aspoň pokus, myslím si a doufám, že příště skálu rozrazí a osloví tu, která na něj čeká.

V dalším kupé sedí starší paní zaujatá kočkou, s níž cestuje k veterináři. Spouštím se na všechny čtyři, abych jí byla blíž, a vidím, že její dny už končí. Trhaně dýchá, tělo plné bolesti. Podobnou bolestí je prostoupena i majitelka, její přání rychlejší smrti však splnit neumím. Tisknu svou chlupatou hlavu k její, ouško k oušku, fousky propleteny. Umím přivolat spánek a sen a lehké mdloby ji oddělí od bolesti. Doufám, že moje útěcha vydrží dost dlouho.

V posledním kupé sedí štíhlý soudce s hlavou plnou pochybností. Jak měřit spravedlnost, myslím si a pomáhám si spánkem, což je až příliš jednoduché, když vím, jak rádi lidé cestou usínají. Stačí pár obrazů a mozek provede všechnu práci za mě. Dnes to bude žena, známá a přitom tajemná, blízká a přitom vzdálená. Soudce usíná lehce vzrušen, vibrace spár v kolejích se přenášejí přes obal vagonu do jeho těla. A s lítostí mě napadá, že tohle chvění zničí koridory s rovnými kolejemi a bez dilatačních spár.

Vedle něj sedí holčina. Ještě ne žena, ale dávno ne dítě. Než se do ní vnořím, zkouším uhodnout její přání. Žeby první láska? Oblečení? Touha být dospělá? Jak jsem přízemní! Chce mít psího kamaráda a pečovat o něho i jiné. Ještě neví, že tohle přání je jedno z lehce splnitelných, a že záleží jen na ní. Vidím ji za pár let obklopenu němými tvářemi, cítím z ní lásku ke zvířatům a slabším a dobrotu srdce. Pro jiné možná nešťastná a pro tento rychlý svět ztracená.

Opouštím vlak a pro dnešek mám padla. Nejspíš bych se domů dostala i rychlejším způsobem, ale cesta je mým splněným přáním, a tak volím metro. Očima přejíždím po unavených obličejích, za nimiž se skrývají touhy a přání. V tuto chvíli žádná přání neplním, ale vnímám je a jako už mnohokrát předtím mě udivuje, jak málo ve skutečnosti jde o peníze, sex, moc a světské statky nebo potřeby. Nejvíc ze všeho totiž člověk touží nebýt sám. A tomu rozumím…