Vznik nejdéle fungujícího módního magazínu na světě se datuje do roku 1867, kdy z tiskáren najatých Fletcherem Harperem vyšlo úvodní číslo časopisu Harper’s Bazar (dnes Harper’s Bazaar). I když se bez problémů dožil dnešních dní, na vrcholu byl pouhé čtvrtstoletí. Od roku 1892 je totiž ve stínu Vogue, časopisu, který nadobro změnil vnímání módy a začal psát její novodobé dějiny.
Díky internetu dnes stačí vyplnit pár údajů na stránkách Vogue.com – a můžete se prostřednictvím on-line archivu vrátit v čase až na začátek, do předvánočních dní roku 1892, kdy Arthur Baldwin Turnure s napětím očekával, jaký úspěch bude mít jeho nový týdeník pro newyorskou smetánku, do které sám patřil. ¨
Tehdejší Vogue byl na hony vzdálený tomu dnešnímu. Byl vydáván na novinovém papíře, kde měly své místo články o módě pro muže i ženy, recenze knih a divadelních her nebo celá řada statí o tom, jak se chovat na společenských akcích. Nechyběla ani společenská sekce, kde se prezentovaly šaty, večírky, ale třeba i interiéry domů nejslavnějších newyorských rodin, jakými byli Vanderbiltovi či Astorovi. Vše bylo ilustrováno a až do roku 1901 pouze černobílé.
Jedna z obálek čaospisu Vogue, kd ypro ni pózoval těhotná Claudia Schiffer
S inzerenty ke hvězdám
V prapůvodní podobě vydržel Vogue vycházet sedmnáct let. V roce 1909 licenci na vydávání časopisu – po čtyřech letech vyjednávání – koupil šestatřicetiletý právník Condé Montrose Nast, jenž ho převzal i s šéfredaktorkou Marií Harrison a její asistentkou Ednou Woolman Chase.
Kromě nich však ve Vogue nezůstal kámen na kameni. Z týdeníku se stal čtrnáctideník, cena se zvýšila z deseti na patnáct centů, přibylo barev na titulní straně, ale i stran uvnitř časopisu (ze třiceti na sto). V té době se stal z Vogue dámský časopis, v němž se objevily i nové rubriky – mimo jiné třeba inzertní sekce, kde ženy z vyšší společnosti nabízely k prodeji módní kousky, které už se jim nehodily.
O rok později Vogue sice zdaleka nebyl nejprodávanějším titulem na trhu (měsíčně se prodalo 30 000 výtisků, zatímco konkurenčního titulu McCall’s v průměru 4 500 000 výtisků), ale prodával o 44 % více inzerce než ostatní.
V roce 1914 nastoupila bývalá asistentka Edna Woolman Chase na pozici šéfredaktorky, kde strávila 37 let života. Byla to ona, kdo položil základní kámen Vogue jako módní bible: „Píšete opravdu překrásně, mé dítě, ale musíme něco udělat s vaším oblečením. Jsme ve Vogue,“ řekla jednoho dne mladému autorovi.
Tou dobou tvořila hlavní část obsahu časopisu pařížská haute couture, jejíž rozvoj ale zbrzdila první světová válka. Nová šéfredaktorka tak hned v začátcích své kariéry musela čelit zásadnímu problému: čím svůj časopis zaplnit? Tehdy přišla s revoluční myšlenkou dát dohromady bohaté Newyorčanky a americké módní návrháře, kteří doposud stáli v pozadí.
Vogue stal u zrodů fashion weeků
V manhattanském hotelu Ritz-Carlton pořádala charitativní módní přehlídky amerických návrhářů, na něž si dámy mohly za tři dolary koupit vstupenku. Právě tehdy se zrodila myšlenka týdnů módy, které dnes úspěšně fungují po celém světě.
O dva roky později vznikla první zahraniční edice Vogue. Tehdy to byla britská verze a Vogue se stal vůbec prvním světovým časopisem, který se v licenci vydával za hranicemi vlastní země. Po Británii následovalo Španělsko, Francie, Itálie a Německo. V současnosti má Vogue 23 mezinárodních edic; vychází třeba v Jižní Koreji, Rusku, Japonsku, Austrálii a nejnověji také v Thajsku a na Ukrajině.
I když se v průběhu let ve Vogue objevilo mnoho černobílých fotografií, až do třicátých let zdobily titulní stranu výhradně barevné ilustrace. Na těch pracovali nejlepší ilustrátoři své doby, mimo jiné George Plank, Georges Lepape, Carl Erickson nebo Eduardo García Benito.
Skutečná revoluce však přišla až 1. července 1932, kdy se na titulní straně Vogue poprvé v historii objevila barevná fotografie. Postaral se o ni Edward Steichen, který na ní zachytil modelku v plavkách sedící na pláži a hrající si s míčem. Všechny zásadní změny iniciovala šéfredaktorka Edna Woolman Chase za podpory Condého Nasta. Ten zemřel 19. září 1942, ale Edna v řízení jejich „dítěte“ pokračovala. Vogue opustila o devět let později. Nahradila ji konzervativní Jessica Daves, která bez zásadních změn vedla časopis dalších deset let.
Streisand, Jagger i Beatles
V roce 1963 vstoupila do Vogue Diana Vreeland. Žena, která neměla žádné vzdělání, nikdy neoplývala krásou, a přesto krásu dokázala na stránkách časopisu ztvárnit. Dokonale. Byla tím nejlepším, co Vogue v jeho bohaté historii potkalo. „Vogue není o šatech, je o životě, který v šatech žijete,“ řekla v jednom z rozhovorů a přesně v duchu této myšlenky módu na stranách Vogue tvořila.
Šedesátá léta přinesla velké společenské změny a Diana Vreeland měla na změny patent. I Vogue změnila k nepoznání. Za její éry vznikaly ty nejvelkolepější editorialy. Tým časopisu cestoval po celém světě, nebyl problém strávit pět týdnů v Japonsku kvůli nafocení editorialů do jediného čísla. Fotilo se všude – Paříž, Egypt, Peru… Nic nebyl problém.
Zpěvačka Cher, i jí dopomohla k popularitě časopis Vogue.
Vreeland byla skutečnou průkopnicí. Ve Vogue dostaly místo hvězdy, jež Diana často sama vytvořila – objevila Cher, z velkého nosu Barbry Streisand udělala přednost, do Vogue přivedla Micka Jaggera i Beatles. Svou roli v jejím úspěchu hrály i nové fotografické hvězdy, se kterými spolupracovala – Richard Avedon, Bert Stern nebo Irving Penn.
Tou dobou vznikl kult topmodelek. Vogue udělal hvězdu z Twiggy, Veruschky i Marisy Berenson, která se jako první objevila na stránkách Vogue tak, jak ji Bůh stvořil… „Nemyslím si, že někdo v historii byl v lepší čas na lepším místě než já, když jsem byla ve Vogue,“ řekla Vreeland, pod jejímž vedením dosáhl časopis uměleckého vrcholu.
Zpátky na zem
Po odchodu Diany Vreeland v roce 1971 nastoupila na její místo Grace Mirabella. První věc, kterou po návratu z Kalifornie do své nové kanceláře udělala, byla její proměna. A se stejnou vervou, s jakou se zbavila Čínou inspirovaných rudých stěn, černého lakovaného nábytku a leopardích koberců, proměnila Vogue. „Časy se změnily,“ řekla tehdy. „Móda je jiná a jiné jsou i ženy, které nás čtou.“ Na titulní stranu nového Vogue vyfotila ženu, se kterou se mohly obyčejní lidé ztotožnit, oděnou v oblečení, které mohli nosit.
I když umělecká stránka časopisu utrpěla, prodeje se zvýšily. Během Mirabelliny éry se ze čtyř set tisíc prodaných výtisků stal milion. A rostly i zisky. Z devíti milionů dolarů na sedmadvacet milionů za stejné období éry Diany Vreeland. Svůj podíl na tom měl i nový fotograf Helmut Newton, který se se svými díly plnými sexuálního podtextu ve Vogue velmi rychle zabydlel.
Angelina Jolie na obálce prosincového Vogue
Ďábelská Anna
Současná šéfredaktorka amerického Vogue a bez nadsázky nejmocnější žena světa módy nastoupila do pozice šéfredaktorky v srpnu 1988. Jejím úkolem bylo časopis zmodernizovat a vrátit mu tradiční žurnalistickou podobu, která kvůli „zlidštění obsahu“ pod vedením Mirabelly tolik utrpěla.
„Plánování každého nového čísla je pro mě jako pořádání galavečeře. Snažím se vždy pozvat úžasné lidi, kteří se navzájem nemusí znát a jsou z rozdílných světů. Pak už stačí jen skvělí fotografové jako Meisel, Testino nebo Leibovitz a šikovný editor, který se s hosty dokáže bavit o všem – od politiky až po filmy. Přidejte ještě inteligentní ženy jako Nicole Kidman či Umu Thurman, skvělé jídlo – a rázem máte vše. Život je přesně o tom – a Vogue může být také,“ řekla Wintour.
Editorka Vogue Anna Wintourová s dcerou Bee Shaffer.
Po dvou měsících příprav spatřil světlo světa první výtisk Vogue s podpisem Anny Wintour. Psal se listopad 1988 a Wintour vybrala na titulní stranu fotografii Petera Lindbergha, na které byla zachycena rozesmátá modelka Michaela Bercu v džínsách a krátkém topu s výraznou aplikací kříže vykládaného kameny od Christiana Lacroixe. „Když jsme číslo odeslali, volali z tiskárny, jestli jsme neudělali chybu. Jestli tohle má být opravdu nová titulní strana Vogue,“ řekla Wintour.
Pod jejím vedením získal Vogue nejlepší z obého, co nabízely její předchůdkyně. Vogue zůstal lidský – a zároveň se do něj vrátilo umění. Titulní strany opět patřily topmodelkám, ale také celebritám. V květnu 1989 například Madonně. „Nevybrala jsem ji kvůli tomu, že byla celebrita, ale proto, že byla módní ikona,“ řekla Wintour, která podle svých slov nikdy nedá na průzkumy a vždy se řídí vlastním instinktem. Snad právě proto se za jejího působení na titulní straně už dvakrát objevila Michelle Obama, které Wintour pomáhá v tom, aby byla vnímána jako módní ikona. Časopisu Vogue tak má jasný politický přesah, který naposledy zažil během kennedyovské éry.
Letos Wintour oslaví už 26. rok na pozici šéfredaktorky Vogue. Během let se stala legendou, jejíž vzhled je založen na precizně střiženém mikádu a černých slunečních brýlích. Je nejmocnější ženou světové módy, její časopis je nejprodávanějším módním titulem na světě.
Wintour má na kontě největší číslo Vogue v historii a také nejvíce prodaných inzertních stran, které se v každém z čísel počítají na stovky. V loňském roce se navíc stala kreativní ředitelkou všech titulů vydavatelství Condé Nast a v New Yorku po ní letos v lednu pojmenovali zrenovované módní křídlo Metropolitního muzea umění. Vogue bez ní si dnes už umí představit jen málokdo – a i když se před jejím přísným pohledem třesou návrháři po celém světě, navždy to bude právě ona, kdo se nesmazatelně zapsal do módní historie.
