Ta patřila k nejtalentovanějším filmovým herečkám své generace, kde je jí dnes asi konec? Objevil ji Jaromil Jireš pro svůj filmový přepis Nezvalovy surrealistické fantazie Valérie a týden divů. To jí bylo třináct a od té chvíle šla z jednoho filmu do druhého. Hodně točila i v Maďarsku, kde se z ní stala opravdová hvězda, a její filmografie čítá asi čtyřicet titulů.
Byla půvabná a přímo stvořená pro kameru. Přihlásila se na konzervatoř, ale nepřijali ji. Prý už byla zkažená filmem. Jenže Schallerová jednoznačně nebyla žádné zpovykané filmové dítě a přijímací komise jí měla dát šanci, přinejmenším aby ji ty zlozvyky někdo odnaučil. Protože talent tu byl nepřehlédnutelný a jistě by se s ním dalo pracovat, takhle jedinečná byla pouze mladá Jana Brejchová.
Tak graciézní a přirozená mladá stvoření, jako byly ony dvě, dnes český film nemá. Schallerová samozřejmě dál točila konzervatoř nekonzervatoř, ale šla na prodavačku.
Když už jsme u Jany Brejchové, tak tu nám zase připomněla Česká televize v absurdním cyklu českých detektivek V hlavní roli zločin. Na světlo boží byly ale tentokrát vytaženy slátaniny z přelomu 50. a 60. let, které se pouze jako detektivky tvářily a v nichž zločinci pokaždé páchali něco zvlášť odpudivého proti socialismu.
Kradli zlato, aby mohli dělat zuby "buržoustům", loupili metylalkohol ze socialistického vlastnictví nebo prchali na Západ poté, co někoho zabili a okradli. A protože člověk, který chtěl přes kopečky, je zvlášť zavrženíhodná kreatura, scenáristé mu ještě přišili kolaboraci s nacisty a podobně.
Zlatý pavouk z roku 1956 o dentistovi, který si schovával zlato doma v sudu, je snímek mimořádně směšný. Ale je to také druhý film Jany Brejchové, zakrátko měla natočit Vlčí jámy. A její přirozený půvab dokáže smířit i s toporným Robertem Vrchotou, který v roli zlotřilého dentisty koulel očima jak Kašpárek v pimprlovém divadle.
