Ve sporu hospodaření versus bezzásahovost v šumavských lesích probíhá bitva paragrafů. Na jedné straně jsou zákony, které kodifikují povinnost pečovat o krajinu obývanou člověkem a na druhé straně jiné zákony, které z této krajiny vyčleňují některá území ve kterých člověk nemá do ničeho zasahovat. Obě skupiny zákonů schválili naši zákonodárci a tak nyní bude záležet hlavně na schopnostech právníků obou stran sporu, komu dají soudy zapravdu.
Ale ať bude soudní verdikt jakýkoli, zůstane tady spor dvou rozdílných přístupů k životnímu prostředí člověka. Na jedné straně přístup člověka ke krajině jako ke svému životnímu prostředí, ve kterém by měl hospodařit co nejlépe, aby toto prostředí pro něho dobře plnilo řadu funkcí. Také by měl toto prostředí co nejméně poškozovat, aby bylo ekologicky stabilní a aby bylo příjemné k životu. Na druhé straně sporu je přístup, který rozděluje krajinu na „přírodu“ a „člověka“. Tento přístup tvrdí, že „to, co se děje bez zásahu člověka je přírodní a dobré, člověk do zdejších ekosystémů nepatří a to, co v krajině dělá, je nepřirozené.“
Pro přírodu je ale člověk jen jedním z mnoha biologických druhů na této planetě a v našich ekosystémech je přítomen mnohem déle, než řada druhů, které považujeme za původní. Například buk se do našich lesů rozšířil až v teplém období před 6000 lety. To už v této krajině člověk dávno žil. Je naivní se domnívat, že když nebudeme do nějakého území zasahovat, vytvoří se tam ekosystém, stejný jako před tisíci lety. Příroda vždy vytvoří společenstvo z toho, co má k dispozici a v závislosti na proměnlivém klimatu. Nevstoupíš dvakrát do téhož pralesa.
Naše lesy jsou součástí našeho životního prostředí. Měli bychom o ně aktivně pečovat tak, aby i za sto let byly bohatstvím národa, aby byly ekologicky stabilní a aby byly i pro naše potomky všestranně užitečné.
