Umělecká ředitelka MFF Karlovy Vary, paní doktorka Eva Zaoralová, se nestyděla za slzy při promítání restaurované kopie velkolepého Viscontino Geparda. Já se nestydím za slzy při Malickových Nebeských dnech.
Když člověk nějaký film z celého srdce miluje a viděl ho už mockrát, někdy o něm říká, že ho zná nazpamět. Někdy to tak není: pro mě Nebeské dny začínají tou jízdou na střeše vlaku na Středozápad a němý úvod ze slévárny v Chicagu mě vždycky překvapí. Právě proto, že tak kontrastuje s těmi "nebeskými dny" potom: dny strávenými tvrdou prací při žních v severovýchodním Texasu, kam krize zavane trojici hlavních protagonistů, kteří si neuvědomují, že právě a jen tehdy doopravdy žijí. Ten film je k nepřežití smutný právě díky tomu, že se Malick, jak je jeho zvykem, lidským emocím vyhýbá: vypráví zcela banální příběh očima dítěte, který jeho tragiku ještě nemůže chápat, a důsledně ho prokládá prostřihy do přírody, jejímuž neměnnému řádu věcí jsou nějaká lidská pinožení úplně ukradená. A mimochodem – jak mi nepřímo připomněl programový ředitel Karel Och, musím se omluvit druhému kameramanovi Haskellu Wexlerovi, kterého jsem ve svých doporučeních zatím opomíjel.
Loznicovo Moje štěstí je úplně jiná káva. Film, který byl po projekci v hlavní soutěži v Cannes vychvalován za vynikající režii, je hraným debutem dokumentaristy Sergeje Loznici, jehož předchozí filmy byly v posledních letech ve Varech celkem pravidelně k vidění. A režie je v Mém štěstí opravdu zaznamenáníhodná. Ke konci už Loznica s postavami filmu hraje šachy až trochu moc komplikované a ta scéna s policejní brutalitou šla taky přes čáru, ale to nic nemění na tom, že z nových filmů viděných tady ve Varech ve mně žádný neutkvěl hlouběji.
