Moldavsko je v současnosti nejchudší zemí Evropy. Maličký rovinatý stát se sice už v roce 1991 vymanil ze sovětské nadvlády, obnova se však zatím příliš nezdařila.
Země se potýká s řadou politických, společenských i ekonomických problémů, které nezvládá uspokojivě řešit. Chybí reformy i klíčové zákony, bez kterých si moderní evropské země už ani nedokáží představit své fungování. V Moldavsku stále vládnou komunisté a není moc pravděpodobné, že se to v dohledné době změní.
Mladým lidem se v Moldavsku zůstávat nechce, a tak se houfně stěhují za prací jinam. Podle některých odhadů se migrace týká až čtvrtiny obyvatel. V zemi tak zůstává převážně starší generace, která už nemá sílu nebo schopnosti cokoliv měnit.
Ludmila pochází z Ruska, od mládí však žije v jihomoldavském Cahulu. Pracuje tu jako úřednice na zdejší radnici a zároveň, s podporou jedné italské neziskovky, provozuje volnočasové a komunitní centrum pro cahulské děti. Nejde však o klasickou nabídku odpoledních zájmových kroužků a zábavu, jako je zvykem "na Západě". Ludmila se v centru spolu se svými kolegy snaží řešit důsledky nepříjemného fenoménu, který je už delší dobu patrný v celém Moldavsku. Řeč je o takzvaných sociálních sirotcích.
Nejčastější cíl: Rusko a Itálie
Jde o děti, jejichž rodiče odjeli dlouhodobě pracovat do zahraničí. A to rozhodně není ojedinělé. Podle neoficiálních odhadů se migrace za obživou týká až milionu Moldavanů. Střízlivější analytici hovoří zhruba o 600 tisících. Ať tak nebo tak, jde o značný podíl: v celé zemi totiž žije jen necelých 4,5 milionu lidí.
"Nejčastěji jezdí do Ruska, Itálie a Řecka, ale i do dalších evropských zemí. Odjedou a dítě nechají sousedům nebo příbuzným – v tom lepším případě," popisuje Ludmila. Odložené děti zpravidla nechápou, proč nemohou být se svými rodiči. A ti se svými potomky podle Kavaljenko často udržují spíše symbolický kontakt. Ti starostlivější domů alespoň pravidelně posílají část vydělaných peněz.
"Stává se, že rodiče odjedou a zapomenou. Ženy dětem občas volají, ale mužům je to obvykle jedno. Všichni si zvyknou na dobrou životní úroveň v nové zemi a rychle zapomenou, jaké je to doma," říká Ludmila.
Sociální sirotci, jak se této zvláštní skupině dětí říká, jsou v Moldavsku i přes svůj "častý výskyt" stále spíše podceňovaným problémem. Děti rodičů, kteří odjeli pracovat do zahraničí, vychovávají příbuzní nebo přátelé. Není však neobvyklé, že děti končí v ústavech nebo internátech. Podle údajů moldavského ministerstva pro mládež tvoří migrační sirotci až 90 procent z dvanácti tisíc dětí, které se momentálně v ústavní péči nacházejí.
Kde bude dítě? Nevím
"Tyto děti trpí velkými psychickými problémy. Nechápou, proč je rodiče opustili. Mají nízké sebevědomí, na internátech je jich na jednoho vychovatele moc, takže s nimi nemá čas rozebírat individuální problémy," říká Ludmila. "Děti v ústavech tráví 360 dní v roce, a to i několik let v kuse. Nikdo s nimi cíleně nepracuje. Když se rodiče po čase vrátí, tahají své potomky z alkoholu nebo drog," popisuje realitu Ludmila.
Ačkoliv se v jejím centru snaží s těmito dětmi pracovat, o profesionální psychologickou péči, kterou by malí klienti potřebovali ze všeho nejvíc, nemůže být řeč. Nejsou totiž peníze. Jedna italská neziskovka sice přispěla na vybavení střediska, peníze na zaměstnance si však Kavaljenko musí shánět sama. V současnosti tak provoz centra stojí v podstatě jen na ní a třech studentkách-dobrovolnicích.
"Děláme pro děti různé soutěže, mají tu třeba malování a další volnočasové aktivity. Snažíme se s nimi pracovat. Některé učíme třeba i základní hygienické návyky, protože je dosud neměly osvojeny," říká Ludmila.
Řada migrujících rodičů podle ní podléhá dojmu, že dětem bude lépe, když odjedou a část výdělků budou posílat například příbuzným, u kterých potomka nechají. Neuvědomují si však, že dlouhé odloučení může mít fatální následky na dětskou psychiku. Sociální sirotci bývají úzkostní a deprimovaní. V dospělosti mají problémy se zařazením do společnosti a naleznutím slušného pracovního místa.
Průměrná mzda: 4000 Kč
Opustit dítě způsobem, jako se to stává migračním sirotkům, je v Moldavsku velmi snadné. "V západní Evropě, když rodiče chtějí odjet, tak musí doložit, že o jejich dítě bude mezitím dobře postaráno. V Moldavsku taková povinnost není," říká Ludmila.
Ačkoliv je v popisu moldavské "migrační reality" poměrně ostrá, pro odcházející rodiče má i přesto pochopení: "Migraci nikdo nezastaví. Těžko těm lidem můžeme říct, aby se vrátili, když se z výplaty nedá žít," krčí paní Ludmila rameny.
Sama dobře ví, o čem mluví. Za práci na radnici dostává 80 eur měsíčně. Jenže v zimní sezóně, kdy jsou zvýšené náklady na energie, by potřebovala nejméně 180 eur. Ludmilina rodina to vyřešila přesně podle moldavských poměrů. Manžel pracuje dlouhodobě v Izraeli, odkud domů posílá část peněz. "Podobně jsou na tom i mladí. Syn pracuje v Rusku a snacha je doma se synem," říká Ludmila. "Bez toho, aby muži pracovali v zahraničí, by se naše rodiny neuživily," je přesvědčena.
Zemědělství táhne ekonomiku
Průměrná mzda se v Moldavsku pohybuje v přepočtu kolem čtyř tisíc korun měsíčně, lidé na vesnicích a menších městech dostávají ještě méně. Náklady na život jsou přitom s Českou republikou srovnatelné. Například některé potraviny nebo drogerie jsou dokonce i dražší. Není proto divu, že Moldavany v domovské zemi nic nedrží a jakmile mají možnost, odcházejí vydělávat do ciziny. Tím se však zároveň vytváří bludný kruh. Pokud totiž – zjednodušeně řečeno – všichni schopní lidé budou žít za hranicemi, zaostalá země, jakou Moldavsko je, se nemůže začít pořádně rozvíjet.
Moldavsko se, podobně jako ostatní země bývalého sovětského bloku, potýká se špatnou ekonomickou situací. V devadesátých letech minulého století se země nacházela v hluboké recesi, což jí nakonec vyneslo pozici nejchudšího státu Evropy. Po roce 2000 se ekonomika sice začala pozvolna zvedat, ke stabilitě však má stále daleko. Moldavsko pomýšlí na vstup do Evropské unie, vzhledem k poměrům však ještě dlouho půjde o nedostižnou metu. Silná korupce, chybějící reformy a nestabilní společnost jsou brzdou rozvoje tohoto malého rovinatého státu.
S potížemi se potýká třeba i moldavské zemědělství, které tvoří takřka páteř zdejší ekonomiky. Zemědělství se na HDP Moldavska podílí 34 procenty a zaměstnána je v něm plná polovina lidí. Čísla se však vzhledem k již zmiňované vysoké migraci mění. V dobách SSSR moldavské zemědělství vzkvétalo, protože Sověti si z této části své říše učinili jakousi "farmu". V Moldavsku se pěstovalo ovoce, zelenina, víno a další plodiny, které proudily zejména na sovětské trhy.
Moldavské zemědělství v dobách svého největšího rozkvětu produkovalo ročně 20 milionů vajec a milion tun ovoce. Každé čtvrté víno prodávané v SSSR pocházelo z Moldavska, pěstovalo se tu také 70 procent sovětské produkce kukuřice. S ekologickými následky intenzivního a nepříliš šetrného zemědělství se Moldavané potýkají dodnes.
S exportem zemědělských plodin na evropské nebo ruské trhy je to rovněž složité, a to zejména kvůli clům. Hlavní vyváženou komoditou tak zůstává víno, pro jehož pěstování jsou v Moldavsku ideální podmínky.
Výlet na "tradiční" moldavský venkov může vypadat romanticky. Lidé jsou sice chudí, ale mají svoje hospodářství, domek a pospolitost. Tak se to alespoň jeví nejspíš jen projíždějícím turistům. I moldavští vesničané však touží po lepší budoucnosti. "Moji synové pracují v Česku a já bych se tam odstěhovala hned. Tam je všechno pěkné, čisté. Ne jako tady. Jenže muž to tady má rád. Říká, že hospodářství za žádnou cenu neopustí," posteskla si třeba paní Anna z vesnice Holuboje.
