LN Jak vnímáte ukončení příprav Amadea na Vinohradech, ke kterému dal podnět budoucí ředitel Tomáš Töpfer?
To, co se stalo, je bezprecedentní událost a myslet si, že je to normální, je hluboce nenormální. V tuto chvíli je inscenace připravena k realizaci. Pracoval jsem na ní více než rok. Věděl jsem, že budu mít po inscenaci Rusalky málo času, a tak jsem celé léto strávil tím, že jsem pracoval na scénáři. Martin Kraus, který má hrát Amadea, už rok bere lekce dirigování, učil se hrát některé Mozartovy skladby. Prostě když nám Miloš Forman dovolil, abychom použili jeho scénář, vzali jsme tu přípravu až nehorázně vážně. Jsem si jistý, že jsem strávil desítky a stovky hodin přemýšlením o tom, jak ta inscenace bude vypadat.
K TÉMATU: |
LN Nějaké smluvní zajištění ale asi máte?
Mě zastupuje Dilia a její ředitel Jiří Srstka. On zase dělá svou práci a 20. února podepsal smlouvu, takže já v tuto chvíli stejně jako výtvarnice kostýmů a celý tým, jak to v právním státě má být, máme podepsané smlouvy. Vše je právně ošetřeno, ale tento čin je právně bezprecedentní a teď nikdo neví, co s ním, protože se v civilizovaném světě nedělá, aby smlouva neplatila.
LN Znamená to, že zvažujete nějaké právní kroky?
Upřímně řečeno, moc se mi nechce. Člověk má mít hrdost a má říct „děkuji vám za vaši nepřízeň a přeju hodně štěstí“. O to se snažím, ale současně se mi zdá, že tenhle přístup je nebezpečný, zejména v naší době. Jistá nehoráznost, pragmatičnost a arogance jednání se pomaličku mohou stát normou a tomu bychom se měli bránit. Nejde o to, abych vyfasoval svůj honorář za to, že jsem sto hodin snil, ale jde o to, že se nesmí šťouchat do babiček a že se prostě některé věci nedělají. A je třeba říct nahlas, že to je velmi neslušné.
PSALI JSME: |
LN Personální výměna na Vinohradech se přesunula do emocionální roviny. Sledoval jste to, viděl jste televizní Hyde park, kde vystupoval Tomáš Töpfer a Ladislav Frej?
Mám za sebou premiéru Rusalky v Janáčkově opeře, tak jsem tyhle věci neviděl, ale moje maminka je taková vášnivá, tak to všechno viděla. A to mně nejvíc vadí a vyčítám to celé té kauze a potažmo panu Töpferovi, že moje maminka kvůli tomu plakala, protože se jí zdá, že se děje něco divného a ona tomu není schopna zabránit. To víte, každá máma takové věci vnímá citlivěji.
Vladimír Morávek režíruje. Pavla Vykopalová (vpravo) v roli Rusalky a Helena Zubanovich jako Ježibaba na zkoušce v Janáčkově divadle v Brně
LN Máte v plánu Amadea udělat jinde?
Jsem si tím úplně jistý i vzhledem k tomu, že to celé vychází zmého velkého obdivuk Miloši Formanovi. Tím textem jsem nadšený a opravdu jsem o něm snil a rozhodnutí dělat Amadea je dva roky staré. Že jsme na Vinohradech předsunuli Cyrana, bylo proto, že Pavel Kohout řekl, že se necítí úplně fit, a říkal, ať ještě stihneme tu premiéru. Tak jsem mu řekl „dobře, nejdřív je třeba vzdát čest zase tomuto muži, čas na Amadea přijde“. A v tuto chvíli se vznáší ve vzduchu několik variant, kde to nakonec bude. Chtěl bych, aby to bylo o talentu a netalentu, o osudu. A také tom, že se někdy může zdát, že nehoráznost na chvíli zvítězí, ale stejně nezvítězí a ten, kdo se nehorázně chová, nakonec stejně nebude šťastný.
ČTĚTE TAKÉ: |
LN A co vy si myslíte o Vinohradech? Jak by podle vás mělo tohle divadlo vypadat?
Na to jsem se snažil odpovídat svými inscenacemi, přičemž například ta úplně poslední, Kohoutův Cyrano, je myslím pádná odpověď. Je to samozřejmě velmi těžké, to divadlo vždycky bude měšťanské divadlo, ale já právě proto, že jsem v jiném měšťanském divadle, Klicperově divadle v Hradci Králové, strávil řadu let, není to pro mě žádná hanba. Tam se musíte vyrovnat se zadáním, že hrajete pro takzvané středostavovské publikum, pro diváky, kterým je třeba vyprávět příběhy...
LN Že vám do toho skáču, vy jste právě tohle konzervativní publikum v Hradci naučil chodit i na dost divoké kusy. Jak to?
Hradec je důkaz, že to jde. A je pošetilé stále opakovat tvrzení, že tuto danost nelze zlomit. V Hradci to chviličku trvalo, ale vím, že i na Vinohradech by to šlo, a proto jsem se tam také vracel. Jde o to, hrát moderní divadlo a velké příběhy. A silou těch inscenací musí být skvostné herecké výkony–vHradci to byla Pavla Tomicová, na Vinohradech Dagmar Havlová, Viktor Preiss či Jiřina Jirásková. Jistě bylo daleko snazší tento model prosazovat „daleko od Moskvy“ v Hradci než tady v Praze, ale věřil jsem, že tento model a usilování Martina Stropnického jsou správné. Nesouhlasím s tím, že to byla jen nějaká nepovedená zákruta, a to je třeba říct.
