Byl to bůh tance. Alespoň tak se o Rudolfovi Nurejevovi, taneční legendě, dodnes mluví. Současný ruský režisér Igor Serebrenikov teď nastudoval unikátní životopisný balet „Nurejev“, jehož premiéru mělo 11. července uvést Velké divadlo v Moskvě. Nejprestižnější ruská scéna.
Spojení Serebrenikov–Nurejev je natolik výjimečné, že se dal čekat zcela mimořádný zážitek. Premiéra byla vyprodaná mnoho měsíců před 11. červencem.
Bylo 8. července, den po generálce. Na Facebooku se objevila podivná fotografie. Trochu rozmazaná. Jsou na ní tanečníci Velkého divadla a režisér Serebrenikov, který právě oznamuje tu nejhorší ze všech možných zpráv. Balet je zakázán. Oficiálně se tedy odkládá, ale všem je jasné, že v podobě, v jaké byl nastudován, ho diváci nikdy neuvidí. Někteří tanečníci mají obličej zakrytý dlaněmi, aby nebylo vidět, že jim tečou slzy. Serebrenikov se drží. Už si na šikanu úřadů zvykl.
Politickou nepohodlnost kryje daňová policie
Před čtyřmi lety dostal grant od ministerstva kultury na film o skladateli Petru Čajkovském. I on byl homosexuál. Úředníci ale požádali Serebrenikova, aby se o orientaci skladatele nezmiňoval. Serebrenikov jim peníze vrátil. Tlak úřadů ale zesiloval, až letos skončilo několik spolupracovníků režiséra ve vazbě, jiní mají domácí vězení, a to vše prý kvůli nesrovnalostem v hospodaření s penězi. Je-li třeba v Rusku někoho potrestat a zakrýt politické důvody, jde na něj daňová policie.
Když vloni dával Serebrenikov LN rozhovor, požádal nás před ním, abychom mu nezadávali provokativní politické otázky. „Chci ještě tvořit, chci ještě něco v Rusku udělat,“ pokrčil omluvně rameny. Jenže i jeho díla jsou pro ruský režim nepřijatelná. Jakákoliv odlišnost, nejen sexuální, může být důvodem k vytrvalé štvanici. Proč ředitel Velkého divadla Vladimir Urin zakázal nejočekávanější událost sezony? Zformuloval to delikátně. Prý je divadlo na takový kus nepřipraveno. „Je to celé složitější, než jsme předpokládali,“ sdělil souboru.
Nurejev ani Serebrenikov se netěsí přízni politického režimu.
Nebyl to ale on, kdo rozhodl o tom, že „Nurejev“ není vhodný pro nezralé diváky. Zákaz přišel z ministerstva kultury, přímo od ministra Vladimira Medinského.
Intimní vztahy tanečníka do značné míry utvářely jeho život a byly i jednou z příčin emigrace. Životopisný balet se bez pohledu do nitra umělcovy duše nemohl obejít. Jedním z hlavních motivů jeho biografie je komplikovaný vztah se sólistou dánského Královského baletu Erikem Bruhnem.
Jenže v Rusku platí zákon, který zakazuje propagandu homosexuality. A podle ministra by tohle divadelní představení bylo pregnantním porušením zákona, protože netradiční sexuální orientace je jeho ústředním motivem.
Nurejev byl génius, ale jak to s génii bývá, také složitá osobnost. V už vytištěném programu byla u představení poznámka „+18“. Ani to nepomohlo.
Důvody zákazu („odložení“ na květen bude něčím podobným jako „dočasný“ pobyt vojsk) lze hledat ale nejen v životě Nurejeva, ale i v tvorbě a občanských postojích Serebrenikova. Jeho hlavním mottem totiž je, že na divadle je nejcennější jeho svoboda, nikoliv angažovanost.
Z Nurejevovy emigrace Moskva ‚zkoprněla‘
Přesně to bylo životním krédem Nurejeva. Když byl v roce 1961 na zájezdu v Paříži, provokoval politruky dohlížející a donášející na umělce, porušoval zákaz hovořit s místními. Za chování „nedůstojné sovětského umělce“ byl poslán domů dřív. Jenže se nevrátil. Na pařížském letišti požádal o politický azyl. V Moskvě z toho „zkoprněli“. Jeden z největších baletních mistrů 20. století zradil sovětské ideály. Byl zatracen, zneuctěn a označen za zvrhlého zrádce. V nepřítomnosti ho odsoudili na sedm let lágru. Zoufalé prosby tanečníka, aby sovětské vedení povolilo odjezd ze země jeho matce, nebyly vyslyšeny. Až Michail Gorbačov pustil v roce 1987 Nurejeva do SSSR, ale jen na 72 hodin. Matka umírala a tahle doba prý na poslední rozloučení bohatě stačí.
Dodnes je Nurejevův legendární duet s britskou primabalerínou Margot Fonteynovou považován za nepřekonatelný. Když mu po roce 1989 dovolili vystoupit zase na sovětské scéně, bylo mu 51 let. Ještě několik měsíců před předčasnou smrtí dirigoval v Kazani, rodném městě své matky . Rehabilitace se „dočkal“ až in memoriam v roce 1998, pět let poté, co podlehl AIDS.
Pro ruský režim může být jakákoliv odlišnost, a to nejen sexuální, důvodem k vytrvalé štvanici proti nepohodlným umělcům.
