„Moz“ splnil slib a rozjel turné

Morrissey si zásadní místo v dějinách populární hudby vysloužil v dobách The Smiths, asi nejdůležitější britské skupiny 80. let. Když se po jejich rozpadu vydal na sólovou dráhu, vytvořil se kolem něj kult, který neumenšila ani sedmiletá tvůrčí přestávka na přelomu století.

Švihák bez košile
„Moz“, jak fanoušci zpěvákovi říkají, zdánlivě dělá všechno pro to, aby od sebe všechny odehnal. Málokoho v hudebním průmyslu neurazil, nebo se o to aspoň nepokusil. Je nesmlouvavý ve svých politických názorech. Jeho image blazeované star stižené celoživotním komplexem méněcennosti působí matoucím dojmem. A jeho mix kytarového popu, dřevního rockabilly a kýčovitých vokálních linek z časů před nástupem rock’n’rollu musí náhodným kolemjdoucím připadat zoufale anachronický.

Přesto tomuhle skoropadesátníkovi s rostoucím bříškem píší dívky zanícená vyznání lásky a dvoumetroví pořízci se nechávají potetovávat úryvky jeho sebemrskačských textů.

Jako předskokanku si Morrissey vybral Kristeen Young, což je příznačná volba: zpěvačka a klávesistka vystupující v duu s bubeníkem nehraje hudbu pro každého.

V expresivních písních s kabaretním šmrncem předvedla úctyhodný hlasový rozsah a mocnými údery do kláves je vyháněla na pokraj kakofonie. Přehled Morrisseyho inspirací přinesly klipy promítané na oponu během přestavby pódia - například živý záznam písně Looking for a Kiss od zhýralců New York Dolls, zkouška kostýmů Jamese Deana z natáčení filmu Na východ od ráje či hrstka francouzského popu z 60. let.

Přestože se Morrissey vrátil do éry Smiths hned čtyřikrát, těžiště jeho půldruhahodinového vystoupení spočívalo v aktuálních deskách You Are the Quarry (2004) a Ringleader of the Tormentors (2006). Zazněly také čtyři novinky, z nichž chytlavá All You Need Is Me s podladěnou basou a charakteristickou sebeironií se stala prvním z vrcholů večera.

Právě kontrast mezi Morrisseyho narcistní pódiovou prezentací a sebeshazujícími komentáři s ublíženými texty představoval hlavní hnací sílu koncertu. Jen Morrissey ze sebe dokáže při slovech „fyzicky odporný“ v Let Me Kiss You strhnout košili a postavit se lidem polonahý. Jen on umí zahodit tamburínu s grácií největší superstar a zpívat při tom texty typu všechno, co od tebe chci / je říct, že mě miluješ / ach, vím, že to nemyslíš vážně“. Archaickými pohyby, šviháním kabelem od mikrofonu a potřásáním rukama diváků vytvářel parodii lázeňského šviháka, kterou následně rozbíjel sarkastickými průpovídkami. „Ne tak nahlas,“ tišil potlesk při představovačce pětičlenné doprovodné kapely v jednotných kostýmech, vedené letitým spoluhráčem, kytaristou Bozem Boorerem. Oproti studiovým verzím Morrissey naživo zpívá hlouběji a zpestřuje písně dechovými vsuvkami. Hlasově a v komunikaci s publikem je naprosto suverénní. A přestože koncert v amfiteátru pod širým nebem v kalifornské Santa Barbaře měl uvolněnou „obývákovou“ atmosféru, žádný detail nezůstal ponechán náhodě.

Preciznost, s jakou Morrissey vygradoval dávný hit Everyday Is Like Sunday, působila mistrovsky - a to nebylo nic proti emocionálně zničujícímu závěru. Křehkou baladu Dear God Please Help Me bleskově vystřídala agresivní How Soon is Now?, přízračně psychedelická zpověď ještě z časů Smiths.

Odpověď na otázku, čím je Morrissey tak jedinečný, v tu chvíli dávali diváci tancující mezi sedačkami. „Moz“ dokáže vedle skvělé muziky a osobitých textů spojit hvězdné charisma s pocitem naprosté autenticity. Je rockovou star s osobním přístupem - a to umí málokdo.