18. prosince 2010 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Možná nejsme sami. Rozhovor
s Janem Balabánem z roku 2004

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Jan Balabán | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Balabán | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Na tomto místě se měl objevit rozhovor s autorem knihy roku. V případě Jana Balabána (1961-2010) to může být jen vzpomínka na rozhovor, který se odehrál před šesti lety.

S Janem Balabánem o jeho knihách, hrdinech, samotě a "nulovém stupni naděje". Rozhovor vyšel v Lidových novinách 30. 12. 2004

Letos se recenzenti i účastníci ankety Kniha roku vzácně shodli, když vyzdvihli povídkový cyklus Možná že odcházíme. S jeho autorem Janem Balabánem (1961) jsme se sešli v Ostravě, kde žije, pracuje jako technický překladatel a kde se většinou odehrávají jeho povídky a romány.


LN: Od roku 1995 jste vydal sedm knih. Letos byla poslední z nich nominována na Státní cenu za literaturu. Vnímal jste to jako satisfakci?

Satisfakci může dostat člověk, který byl nějak uražen a ta urážka byla smyta. Do oblasti satisfakce snad patří političtí vězni, ne dnešní spisovatelé. Pořád vnímám jako nesamozřejmé, že můžeme vydávat knihy a že je někdo čte. Žil jsem třicet let v představě, že se to nedá a "nebude dát". Takže jsem rád, když vyjde knížka a když si z ní lidé něco vezmou.

Čtěte také:

LN: Literární ceny tedy nemají cenu?

U Státní ceny mě zaráželo, že by se člověk měl řadit k osobám jako Karel Čapek nebo Vančura: to bychom si asi moc fandili. A když se navíc v newspeaku, který při té příležitosti zazněl, mluví o boji za změnu charakteru ceny, tak mě jednak nebaví tento způsob mluvy, jednak si myslím, že literatury se ceny přímo nedotýkají. Mají vždy pozadí nějakých porot, nakladatelé k nim vzhlížejí, ale mě mnohem víc zajímá text jako takový, práce na něm. Na celém tom galavečeru v Míčovně nebyla jediná kniha! Jenom společnost lidí, kteří se bavili většinou o literárním provozu. A já bych chtěl, aby ten provoz zmizel, aby byl neviditelný. Aby spisovatelé nemluvili o grantech, o cenách, o tom, jak se nemůžou psaním uživit, s tím ať jdou k čertu, tyhle problémy mají všichni lidi - učitelé, vědci, ten, kdo chce dělat něco, co ho baví, co cítí jako své poslání. Nebo ty řeči, jestli stát má podporovat literární časopisy, anebo nemá. Já si myslím, že má. Ale nezdá se vám, že se to stává tématem, které nahrazuje to, o čem knihy jsou? Bavíme o provozních věcech místo o tom, co tu žijeme, co to znamená, když někdo píše právě tohle. Nemám k cenám despekt, ale chtěl bych se jimi zabývat co nejmíň.

Spisovatel Jan Balabán.

LN: Takže ke knihám. Už od prvotiny Středověk sledujete myslím jednu základní zkušenost jakési ztráty - ztráty nevinného světa, základních lidských vazeb, domova - a hledání cesty k nim. Nepíšete vlastně stále jednu knihu?

Mé knížky se skutečně vyvíjejí spíš vertikálně než horizontálně, nemapuji témata. Jediný vývoj, o který se snažím, je jít dál od sebe, od autobiografičnosti, intenzivně přítomné v Božím lanu, což je spíš báseň. Psaní vnímám jako proces, ne jako psaní něčeho. Je to můj způsob pořádání světa.

LN: Ve formě volně propojených povídek, kterou jste uplatnil už v Prázdninách a nyní v Možná že odcházíme, jste se prý našel. Může se vůbec "hledající" spisovatel najít?

Na žádné formě nelze ustrnout. Je pravda, že mě zajímá určitá délková stopa tak pěti sedmi stran. Ať je to kapitola v románu nebo povídka, pořád cosi hledám na přechodu mezi malým a velkým vyprávěním. Takže povídky se mi řetězí do delších cyklů a romány rozpadají do povídek. To je problém, který pořád řeším. Jako bych chtěl najít nějakou řeč, která by vyhovovala mně i čtenáři. Těch povídek jsem napsal pětadvacet, ale nakonec jsme jich zařadili dvacet, zjistil jsem, že dál už cesta nevede. Ten soubor se uzavřel sám. Ale povídkou jsem fascinován. To je pro mě podstatný žánr.

Prohlédněte si starší ročníky ankety

LN: Váš "gotický western" - komiks Srdce draka - líčí putování poslů s knihou, která zabrání zkáze světa. Má podle vás kniha takové poslání?

Jsem rodem z českobratrské evangelické tradice, a tam je neobyčejně silný důraz na bibli, na studium bible. Taky ji pravidelně čtu, ač nejsem v současnosti s institucionální církví sjednocen, nicméně tento substrát v sobě mám. Odtud představa knihy jako podstatné věci, která snad může zachránit svět. Ale kniha sama o sobě není fetiš. Důležité je, jestli ji někdo může otevřít a přečíst. Jestli je otevřená, nebo zavřená. Předat ji někomu.

Spisovatel Jan Balabán.

LN: Tím se dostáváme ke čtenáři: ve svých knihách ho přímo neoslovujete, nehrajete s ním hry, přesto mu zřejmě přikládáte velkou váhu.

Čtenář je tak podstatný jako kniha. Text je naléhavé sdělení, bez adresáta by neměl smysl. Při psaní většinou na někoho konkrétního myslím nebo s někým mluvím. Čím víc člověk mluví jen k sobě, tím je to horší. Je zapouzdřen.

Nedávno jsem četl v Divišově Teorii spolehlivosti velmi smutnou věc: "Mám na světě jen jediného přítele, totiž sebe sama." Což je strašná, tragická věta, které přesně rozumím, chápu ji se vším Divišovým zoufalstvím, s tou strašlivou alkoholickou a jinou samotou. Když jsem hodně pil, taky jsem měl pocit, že mám na světe jediného přítele, totiž sebe sama, tím se ovšem nechci srovnávat s Divišem, kterého si velice vážím. Ale kdybych měl být sám sobě posledním přítelem, nevím, jestli bych pak byl schopen ještě psát. Vadí mi každá uzavřenost, uzamčenost, zábrana. Když píšu a myslím na svou ženu Petru, většinou na ni, právě tím formuluji věci tak, aby jim rozuměl drahý člověk, a to jim myslím může dát půvab. Pak se i já něco dozvím.

LN: A co "ohled na čtenáře"?

Rozhodně bych nebyl ke čtenáři moc laskavý nebo chápavý. Novinářům dnes říkají: Myslete na čtenáře, na to, že píšete pro jednoduché lidi... Nepohrdám prostými lidmi. Ale prostí lidé nejsou blbí lidé. Julius Freundlich, můj učitel překladu na mém prvním místě ve Vítkovicích, vždycky říkal, že člověk se blbým nerodí, blbým se stává. A proto považoval blbost za hřích. V tomhle nechci mít se sebou ani s druhými žádné slitování: nepíšu pro blbce. Jde mi jen o to, být naprosto přesný. Psaní by mělo být to nejlepší, co jsem schopen tomu druhému říct.

LN: Mluvíte o samotě jako o něčem nežádoucím. Přitom samota je v knize Možná že odcházíme nosné téma, základní situace.

Spisovatel vydává svědectví o tom, jak žijeme. Takže když se s tou samotou setkává vnitřně a vidí ji kolem sebe, vidí zabrzděnou komunikaci a neschopnost s někým být i s nikým nebýt u mladých i starých, tak se to do jeho díla dostává jako téma. Kurt Vonnegut v 80. letech řekl, že number one American killer není infarkt myokardu, ale loneliness. To je diagnóza i naší společnosti a je u kořenů mnoha patologických jevů a mnohého neštěstí. Tyto věci cítím a chtěl bych je překonávat, ale netroufám si na to nějak ideologicky nebo, řekněme křesťansky to dotlačit vždy k pozitivu. Myslím, že spisovatel je povinen - ať už Bohu, nebo pravdě či tomu, v čem žijeme - být přesný, nelhat a nevymýšlet si.

LN: A nehrát si? Nepůsobíte jako hravý autor.

Hra, když není napřená určitým směrem, mi připadá marná. Jde mi ovšem o hlubší hru, s vypravěčskými rovinami a pohledy. Ale není mi blízká kultura vymyšlenosti, snování: myslím práce na pomezí surrealismu, figurkaření, hospodských keců. A také nejsem autor, který by vyznával či "kultil" důmysl. Nevěřím, že si můžeš něco vymyslet, nebo že můžeš být "pánem textu". Text je vždy před tebou.

Spisovatel Jan Balabán.

LN: Když potkáváte kolem sebe tolik samoty, věříte v nějaké trvalejší společenství?

Zde musím poodhalit něco ze svého vývoje. S láskou vzpomínám na harmonický pocit z dětství v evangelickém sboru a v rodině. O to silněji jsem pak prožíval selhání těchto společenství. Když jsem viděl, jak věci nefungují, jak se ve sboru o lásce jenom mluví a lidé zůstávají se svými těžkostmi osamělí. Takže jsem potom na programové společenství dost rezignoval. Společenství vnímám jako nesamozřejmou věc, která se málokdy podaří. Dovedu si doufám vážit přátelství, za přátele jsem velmi vděčný, tomu věřím. Také partnerka, družka, žena: muži je strašně špatně bez ženy, možná hůř než ženě bez muže. Dokonce si myslím, že úplný člověk je muž, žena a dítě dohromady. To je obrovská naděje, pro kterou je třeba leccos vydržet, lecjakou samotu, lecjakou psychickou nepohodu i poznání, že lidé jsou odlišní a nemohou se úplně druhému sdělit nebo se napakovat druhému do hlavy a do srdce. Nicméně ta duševní blízkost i tělesný dotyk stojí za to, to je to nejkrásnější, co tu máme. Zároveň je třeba vědět, že existenciální samota tady vždycky bude. I v té posteli, i u toho vánočního stromku je člověk vydaná bytost s vlastním dramatem. V tom spočívá životní napětí a dynamika.

LN: Zkušenost víry a života v českobratrském sboru se také ve vašich prózách vrací. Neobáváte se, že vás účastníci literárního provozu zařadí do nějaké duchovní či evangelické přihrádky?

Těžko mluvit u nás o nějaké protestantské novověké literatuře, snad

Knihy Jana Balabána

Středověk (1995)
Boží lano (1998)
Prázdniny (1998)
Černý beran (2000)
Srdce draka (2001)
Kudy šel anděl (2003, přepracované vydání 2005)
Možná že odcházíme (2004)
Jsme tady (2006)
Zeptej se táty (2010)

s výjimkou Jana Karafiáta. Ano, setkával jsem se se stupidními názory, že píšu literaturu jen pro věřící. Jakýsi novinářský mudrc si spočítal, že v Černém beranu je snad pětatřicetkrát slovo Bůh. On prý ho nevysloví ani jednou do roka... Asi existuje vrstva lidí, které duchovní věci nějak iritují, snad že jim nerozumějí nebo jsou programoví ateisté. Ale každá dobrá literatura je z principu duchovní.

Tohle sortýrování je za prvé chyba církví: že rozdělují kulturní projevy na světské a náboženské. Druhá věc je agresivní bezvěrectví v naší české kultuře, jakási víra uhlířská, která se tu stala tradicí. Vidět věci náboženství hned jako karikaturu náboženství. Teď nemyslím Haška, který do toho šel naplno a tvrdě a také bylo co kritizovat, ale myslím intelektuálský, mírně narudlý postmoderní pohled na svět typu: jsem povinen uznávat islám, zen buddhismus, védy a já nevím co, ale na to, že nerozumím bibli, jsem hrdý. - Vždycky jsem chtěl mluvit o náboženských věcech jinak než "církevním slangem", ale lidem s takovým postojem se člověk nezavděčí, a je zbytečné jim nadbíhat.

LN: O vašich postavách se mluví jako o antihrdinech. Co je pro vás hrdinství? Kdo je hrdina?

Moje postavy jsou normální lidé, kterým se dějí běžné věci, nejsou to žádní zvláštní kriplové. Co se týče heroismu ve smyslu válečném nebo záchranném či politicky vůdčím, na to zde nejsme velcí specialisté, jako idol máme spíš hloupého Honzu než rytíře na koni. Nicméně myslím, že každý člověk je hrdinou ve smyslu dramatické postavy a že je mnoho krásných věcí a činů, které vůbec nejsou vidět. Někdy jen rozhodnutí ženy setrvat se svým dítětem ve strašných podmínkách je událost jako hrom. Takovéto hrdinství tady myslím existuje.

Jan Balabán.

LN: V jedné vaší knize jsem četla spojení "hrozná Ostrava". Život zde nelíčíte idylicky. Přitom jste se sem po studiích v Olomouci vrátil, žijete tu a vaši hrdinové taky. Jde to dohromady?

Přistěhovali jsme se sem, když mi byl jeden rok. Stále jsme byli jaksi na odchodu, až otec lékař dostane místo někde jinde. Ale nikdy k tomu nedošlo... a tak jsem se stal Ostravákem a naučil jsem se mít tohle místo rád. Je to město krutých osudů, tvořené lidmi odtrženými od vlastních tradic, a právě proto zvláštním způsobem svobodné, taková kulturní divočina, kde se dá prožít dobrodružství i dostat přes hubu... Nedávno jsem četl historku o Faulknerovi, kterého se jedna literární dáma ptala čím to, že spisovatelé, kteří tak milují svůj kraj, o něm nepíší tak dobré romány jako on. Faulkner jí na to odpověděl: Když chcete o nějakém místě dobře psát, musíte ho kromě lásky taky pořádně nenávidět.

Čtěte také:

LN: Lidé, o kterých píšete, čelí silnému porušení, zpustošení světa kolem nás i v nás. Vidíte nějaké východisko, přiměřenou odpověď na takový stav?

Východisko vidím ve dvou krocích. O tom prvním mluví básník Petr Hruška jako o "nulovém stupni naděje": když se člověk odhodlá nazřít svou situaci, uvidět sám sebe v té jámě. Nedovolit si žádnou výmluvu, "ono je to vlastně dobrý", nebo "když na to nebudu myslet, nebude to existovat" a podobně. Je to sice bolestivé, ale jen takhle lze uvidět, proč tu člověk je a proč tu není, a možná i přijít na to, co má dělat.

Druhý krok spočívá v tom, že si člověk může uvědomit závažnost nebo dramatičnost svého života. Že to, co se mu děje, není zbytečné: přinejmenším to s něčím souvisí. Že jeho patálie, drama, osamocenost nebo krach je lidským příběhem. Že ta situace není totalitní, ale sdílená. Něco, co se dělo už biblickým postavám nebo antickým héroům. Oidipus zabil tatínka a pak se oslepil: to nebyla jen nějaká nesmyslná historka pro místní černou kroniku, ale obnažila se v ní tragika, která přinesla své plody, katarzi, očistu. Když Job sedí v popelu a přátelé to s ním probírají a nemůžou přijít na to, odkud pochází zlo, promluví Hospodin, a nemluví o nějakých svých manipulačních testech, ale říká: Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi, když tohle všechno vznikalo? Ty si myslíš, že jsi střed světa? Tady se dějí mnohem větší věci, než je to tvoje trápení! - A to je myslím východisko: nalezení se ve větším plánu. V tomto smyslu bych řekl společně s Akty X: Pravda je tam venku.

Kniha roku 2010
-
Daniela Iwashita, Lidové noviny
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.