Bylo to už v roce 1921, kdy podivínský architekt Bertram Grosvenor Goodhue vystavil nádherný projekt. Na kresbě, jejímž autorem byl známý kreslíř mrakodrapů Hugh Ferris, je zobrazena mohutná věž, tyčící se do výše tisíce stop. Je jakoby vytesána ze skály a svým gotickým zakončením připomíná věže katedrál.
Součástí Convocation Tower - jak měla být budova nazvána - byl ostatně chrám, umístěný v mohutné základně stavby. Mrakodrap měl stát na místě Madison Square Garden (té původní, později zbořené). Goodhue zemřel už v roce 1924, ale několik let po jeho smrti byl mrakodrap podle jeho plánů - i když v mnohem menším měřítku - postaven v Lincolnu (Nebraska).
V roce 1924 se objevil další výstřední projekt. Jeho autorem byl John Russell Pope. Tentokrát šlo o padesátipatrový mrakodrap ve tvaru obrovského egyptského obelisku. Měl stát při Páté avenue mezi 44. a 45. ulicí, později se s nímpočítalo na jiném místě.
Obří teleskopický dalekohled
O dva roky později navrhli inženýři a architekti bratři John a Edward Larkinovi neuvěřitelný mrakodrap pro konkrétní místo - při 42. ulici mezi 8. a 9. avenue (později zde byla postavena jiná pozoruhodná výšková stavba - McGraw-Hill Building Raymonda Hooda). Larkin Tower měla dosáhnout výšky 1208 stop, což je o 500 stop více, než měřila tehdy stále ještě nejvyšší budova světa, nám dobře známý Woolworth (viz Orientace LN, 21. 3.).
Měla mít sto deset pater. Na rozdíl od této dominanty však architektura proponovaného mrakodrapu nebyla příliš invenční: připomínala obrovský teleskopický dalekohled. Hranolovitá hmota v nepravidelných intervalech uskakovala směrem vzhůru, ale byl to příliš banální motiv, evokující výtvor dítěte, které na sebe vrší kostky stavebnice v obludném měřítku.
Problémy byly i s technologií a ekonomikou takového projektu. Speciálně navržená ocelová konstrukce byla sice reálná, ale věž by musela mít mnoho výtahů (počítalo se s kabinami s dvěma palubami nad sebou, jako u patrových autobusů), které by zabraly velkou část půdorysu stavby. Kromě toho byla věž nahoře příliš štíhlá a obtížně využitelná. Jakkoli se v roce 1926 zdál projekt budovy bratrů Larkinových neuskutečnitelný, netrvalo dlouho a byl postaven dům ještě o něco málo vyšší - Empire State Building (viz Orientace LN, 28. 3.).
Tvar stupňovitě uskakující pyramidy měla mít druhá věž Metropolitan Life Insurance (arch. Harvey Wiley Corbett a D. Everett Waid). Stavbu však zastavila světová krize, zůstalo jen torzo.
Konečně ještě zmíním jiného obra, jehož výstavbě zabránila světová krize na přelomu 20. a 30. let. Šlo o druhou věž pojišťovny Metropolitan Life při Madison Square (ano, v sousedství nám už dobře známé „benátské campanilly“, viz Orientace LN, 21. 3.). Architekti Harvey Wiley Corbett a D. Everett Waid počítali s osmdesáti podlažími ve stupňovitě uskakující pyramidě, která už nesla rysy nového stylu art deco. Mrakodrap se dokonce začal stavět, ale krize zabránila další práci. Vedle starší budovy Napoleona Le Bruna z roku 1909 tak zůstalo jen torzo, mohutná základna mrakodrapu, který měl být nejvyšší na světě.
Smutný osud „krabicových“ Dvojčat
Sbohem a šáteček. Naposledy New York jakožto město hostící nejvyšší budovu světa. Vlastně hned dvě: v letech 1966-1977 vyrostly na Dolním Manhattanu poblíž řeky Hudson dvě věže Světového obchodního centra (WTC). Byly postaveny na půdorysu čtverce, ale obě byly vzájemně pootočeny tak, že jejich strany nejsou paralelní. To je dobře, protože architektura to tvarově moc nápaditá nebyla a jakékoli oživení bylo ku prospěchu věci.
Američan japonského původu Minoru Yamasaki (ve spolupráci s ateliérem známého autora věžových domů podél Central Parku Emeryho Rotha) projektoval stavby v době vrcholícího „krabicového“ stylu a později byla tato forma shledána některými teoretiky jako banální. Odborníci autorovi také často vyčítali měřítko budovy, které příliš nerespektovalo stávající strukturu této části města. Dnes bychom asi tak příkré soudy nevyslovili, konečně obě Twin Towers nebo jen Twins, tedy „Dvojčata“, se brzy staly neodmyslitelnou součástí manhattanského panoramatu i jedním ze symbolů celé země.
Technická stránka obou staveb však byla velmi zajímavá: část váhy objektu se přenášela do pláště, který byl tvořen hustou ocelovou sítí. Nešlo už tedy o lehkou zavěšenou fasádu, tak typickou pro předchozí výškové budovy. Vertikální struktura s úzkými vysokými okny byla patrná až zblízka. Dole se vertikály spojovaly a vytvářely podivuhodný „gotický“ motiv hrotitého oblouku.
Věže World Trade Center měřily 1352 stop (412 metrů),měly 110 pater a vycházely z mohutné společné podnože s pasážemi a parkovišti. Na celý komplex, který obsahoval například také hotely, dodnes navazuje další soubor věžových domů z 80. let: World Financial Center od architekta Césara Pelliho.
Ve WTC pracovalo na 50 000 lidí. Ve druhé věži - Dvojce - byla vyhlídková terasa s heliportem a pod ní v nejvyšším patře tzv. sky lobby - observatoř pro turisty. Na vrcholu Jedničky byla luxusní restaurace. Speciální výtahy překonaly výšku budovy za 57 vteřin. A ještě zajímavost na závěr: 7. srpna 1974 Francouz Philippe Petit přešel po laně z vrcholu jednoho Dvojčete na druhé. Trvalo mu to téměř hodinu.
Smutný osud věží WTC známe. O tom, co vyrostlo na jejich místě, jsem psal v Orientaci LN z 28. 2. tohoto roku. V následujících dekádách se nejvyšší mrakodrapy přestěhovaly do Chicaga a pak na asijský kontinent. New York svůj primát po téměř sto letech nadvlády ztratil.
