3. září 2014 12:00 Lidovky.cz > Zprávy > Zprávy řetězové

Mrazivá reportáž autora Gottlandu: Umučila dítě a stala se učitelkou (2. část)

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Zneužití dětí - ilustrační foto | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Zneužití dětí - ilustrační foto | foto: Shutterstock

ROZTOMILÝ A POSLUŠNÝ (2)

6.

N. navrhuje, abych ve staré reportáži vyhledal větu vyřčenou prokurátorem, že jde o těžkou a krutou kauzu a že by byla jednodušší, kdyby…

„… kdyby šlo o rodinu holdující alkoholu a zanedbané dítě.“

Tadeusz W., absolvent velmi náročného oboru na technice, skvělý prospěch. Rodina Ewy T. – vojáci, statkáři a právníci. Ewin otec s titulem profesora hrdě odhaduje, že od skončení války vystudovaly vysokou školu dvě třetiny rodiny.

„Její otec – nota bene teď bydlí společně v bytě, kde chlapce umučila; kdo asi spí v Tomáškově pokoji, dědeček nebo babička, a možná na jeho gauči? – napsal rodinnou kroniku a nedávno ji deponoval v Národní knihovně,“ informuje mě N. „Dovedete si představit takový nedostatek pokory? Mít na kontě vraždu, a s pýchou psát o úspěších rodiny a jejím katolictví? Mít na kontě umučení dítěte, a bez zábran se stát poradkyní ministerstva školství? Mít na svědomí takový hřích, a bez zábran psát na internetu, že v Polsku může udělat pořádek jedině katolická partaj Právo a spravedlnost? Překvapilo vás to? Tady vám posílám link s dopisem Ewy T. adresovaný této straně /…/ Strojopis s rodinnou kronikou si bohužel nemůžete vypůjčit, jen si ho přečíst na místě, je hrozně podrobný, ale napovím vám, na kterých stranách najdete důležité věty.“

Odepsal jsem N., že mi to trochu připomíná hledání dědečka ve Wehrmachtu a že to asi s případem moc nesouvisí.

„Naše výměna dopisů mi teď osvětlila, co měla na mysli autorka reportáže, když psala před 31 lety o vzrušujícím aspektu tohoto případu , který zbrotil krví dům inteligentů, v němž spolu s jinými váženými rodinami žila i tato rodina. To dítě neumlátili grázlové v temné uličce. Spáchal to někdo, kdo pochází z dobré rodiny, někdo konkrétní, kdo to udělal vědomě a považoval se za někoho lepšího. A proto mě napadlo, abychom se té nadřazenosti podívali do očí.“

Moje pochybnost, zda má smysl se hrabat v minulosti této rodiny, nenechává N. na pokoji, protože zase píše:

„Pořád čtu Kępińského Rytmus života. Hoessovo dětství je zoufale šedivé a suchopárné. Domov se starými vojenskými tradicemi. Otec, penzionovaný major koloniální armády v německé Africe, fanatický katolík, jak o něm píše Hoesse, vychovával syna přísně. Vzpomínáte si na tu větu z reportáže, že Ewa byla vychovávána přísně? Chci pochopit, kde se to v té rodině vzalo.“

7.

Podle kroniky, kterou otec sepsal, žili vždycky v souladu s ideály. Jeden z rodiny T., známý teolog, byl profesorem Jagellonské univerzity. Druhý T., dvorní rada a profesor práv ve Vídni, byl známým odpůrcem nároku žen studovat na vysokých školách a jejich členství ve spolcích. Třetí T. se stal důležitou osobností na sjezdu vysokoškolsky vzdělaných zemědělců. Myslivci z rodiny (hony se pořádaly na každém velkostatku) se v roce 1863 proslavili v Lednovém povstání. V Ústředním vojenském archivu je patnáct složek z doby před rokem 1939, jež dokazují slavný průběh vojenské služby mužů T. Někteří padli ve varšavském povstání. Nasz Dziennik uveřejnil fotografii T., jenž byl zavražděn v Katyni, a jiného T., který zahynul při obraně Helu.

8.

Instrukce neznámého navigátora uvádějí stránky a kapitoly rodinné kroniky, kterým mám věnovat pozornost.

N. mě upozorňuje na jednu báseň na straně 71 a zejména její název. Napsal ji dvorní rada, jak upozorňuje profesor T., „pochovaný vedle zasloužilých krakovských rodin na Rakowickém hřbitově“, přestože „nejstarší rodinný hrob se nachází na varšavských Powązkách“. Báseň byla napsána v druhé polovině 19. století a byl šířena mezi polskými vlastenci: „Myslíš si, že utrpení / mračnem nebe povléká / že každá bolest je vězení / co brzdí osud člověka? /…/“

Báseň nese název „Blahoslavení, kteří trpí“.

Na straně 180 vypráví T. v kapitole „S křížem a koudelí staletími a pokoleními“ o jednom příbuzném, který byl členem Vlasteneckého spolku v roce 1831 a vynikal nemenší výřečností než Lelewel a Mochnacki.

Žádal, aby dříve, než cokoli uskuteční, stanovili ceny za hlavy zrádců.

Rodina T.: vlastenectví, zdrženlivost, práce, pravda, obětavost, poslušnost, pravidla, zásady, právo a spravedlnost.

N. mě dále upozorňuje: „Nakonec si povšimněte poznámky číslo 40. Co v ní tatínek píše o zapomínání a zamlčování, a jak graficky píše tyto pojmy, pro něj zřejmě důležité.“ Tak tedy: „Dnes už jsou po téměř šedesáti letech německé vyhlazovací zločiny z druhé světové války skoro zapomenuty. Ty sovětské, zejména v Polsku, jsou zamlčovány. Dnes jsou sice připomínány, ale laxně, pomalu a v omezeném rozsahu, navzdory úsilí Institutu národní paměti.“

9.

„Všiml jste si, že tatínek slovo ´rodina´ vždycky píše s velkým R?“

10.

„Škoda že uplynul měsíc, a spisy ještě nedošly. Nejdůležitější je, abyste si přečetl výpovědi rodičů Ewy T. u soudu, o tom, jak ji vychovávali. To je podle mého názoru klíčové,“ píše mi jednoho dne N.

„Abyste se nenudil, prozradím vám další věc (nevadí vám, že nepíši všechno hned a najednou?) Rodina T. se už před sto lety zúčastnila vytváření základů polského trestního zákoníku (prameny v příloze). Najděte si v knihovně stať jednoho z T. Je-li možno zvířata postaviti před soud.

Stať jsem si našel. „Na jedné straně nikdo nepochybuje, že by to dnes odporovalo zdravému rozumu,“ píše T. z 19. století, „ale na druhé straně není zcela jasno, zda bychom měli trestní odpovědnost považovati za výhradní privilegium člověka. Ano, PRIVILEGIUM, neberu to slovo zpět. Pokud jest na světě něco, co si zločinec zaslouží ve jménu své lidské důstojnosti, něco, nač má právo jako člověk, pak je to rozhodně trest.“

Jestliže však mohou zvířata stejně jako člověk dělat činy dobré nebo zlé, proč nepostavit zvířata před soud?

„Proto,“ odpovídá T., „že trestní odpovědností v lidském významu tohoto slova chápeme nejen schopnost trestu se obávati, ale i schopnost zasloužiti si ho.“

11.

Soudní spisy představují tři svazky. Byly doručeny soudu. Podepisuji závazek, že po využití materiálu pro reportáž zničím všechny mnou pořízené kopie. První svazek se mi sám otvírá na žádosti obžalované, aby jí bylo dovoleno zúčastnit se mše svaté, protože by chtěla přistoupit k smíření s Bohem. V tomto svazku je velká obálka s fotografiemi zmasakrovaného tělíčka chlapce. Tu otevřít nechci. Třetí svazek obsahuje stovky dopisů. Fotografuji stránky popsané neúhledným rukopisem rolníků a dělníků, krasopisně popsané rukama inženýrů, popsané na stroji úřednicemi a řediteli, popsané roztřesenýma rukama starých lidí, kteří prosí soud, aby proces Ewy T. a Tadeusze W. skončil ještě před jejich smrtí.

„Pane soudce, přežili jsme skoro celé století, ale ještě jsme nikdy neslyšeli o tak strašném zločinu, jaký spáchala Ewa T. …“; „My, ženy z Katovic, jsme se dověděly, že se mezi námi ženami našla taková bestie, taková stvůra…“; „Píši kvůli malému Tomáši. Nikdo jaktěživ neslyšel, aby za tak otřesný zločin dostali vrahové jen 15 a 5 let…“; „Vážený soude, od chvíle, kdy jsem četl o životě toho chlapečka, nemohu myslet na nic jiného…“

12.

„Doufám,“ píše N., „že se vypravíte do gymnázií, v nichž pracovala a pracuje Ewa T. a navštívíte její sousedy. Nejvíc mě překvapuje, že se po odpykání trestu vrátila do téhož bytu a bydlí v onom měšťanském domě dodnes.“

A proč by tam neměla bydlet?

Když opustila vězení, dvakrát žila v klášteře, poprvé čtyři roky, podruhé dva. Pracovala jako uklizečka v katolické škole a jako pomocnice v kanceláři jedné církevní instituce. Dostudovala teologii se skvělým prospěchem. (To všechno vím z její žádosti o zahlazení trestu, protože se znovu přihlásila do práce jako učitelka.) Nač předpokládat, že se Ewa T. po odpykání trestu a přiblížení k církevním institucím a možná i k samému Bohu nedomnívala, že má právo být považována za jiného člověka? Člověk, který se kál, uvěřil Pánu a zodpovědně na sebe vzal kříž. Člověk, který pokorně snáší své vypálené znamení hříšníka a již si netroufá cokoli od světa chtít.

„Ale ne, ujišťuji vás, že si troufá – k tomu se ještě dostaneme.“

Ve spisech je řada otázek, na které si Ewa T. ve svých pětatřiceti letech neumí odpovědět (to přiznává v žádosti o milost zaslané Státní radě v sedmém roce odnětí svobody).

„Smrt chlapce, což jsem si uvědomila chvíli před příjezdem lékařky, kterou na můj pokyn zavolal Tadeusz W., pro mne znamenala strašnou tragédií, i když nedokážu vysvětlit, proč k tomu všemu došlo. Proč jsem si neuvědomila dřív, v jakém stavu je chlapec, a proč jsem ho nepřestala bít a neposkytla mu pomoc? Proč jsem toho kritického dne úplně ztratila kontrolu nad tím, jakou silou ho biji a jaké to může mít následky? Tyto otázky mě trápí a já na ně dodnes nenacházím odpověď.“

14.

Třeba to dokáže Tadeusz W.

U soudu, o svém životě s Ewou T.: „Posledních pět let jsme spolu nespali, naposledy před šesti lety v roce 1975, přestože jsme spolu bydleli. Ewa pro to měla náboženské důvody, ale později jsem k tomu dospěl sám. Když jsem převzal Tomka od své bývalé manželky, požádal jsem Ewu, aby mi ho pomohla vychovat. Mé prosbě vyhověla, věnovala pak dítěti mnoho času. Tato situace způsobila, že jsem uznal její důvody, proč se mnou nadále nebude žít, jelikož jí péče o dítě zabrala mnoho času. Kdybych na Ewu v tomto smyslu tlačil, nebylo by to u mé strany férové. Promluvili jsme si spolu a dohodli jsme se, že by naše další soužití nebylo morální, nebyli jsme přece oddáni.

V roce 1979 jsem přestoupil na římskokatolické vyznání a tím spíše jsem uznal Ewiny důvody za správné a její postoj za oprávněný. O této věci jsme už později nikdy nemluvili, naše postele prostě jen stály vedle sebe. Uznávám, že taková situace pro nás mohla být těžká a iritující. Určitě tomu tak bylo a mělo to vliv jak na rodinnou atmosféru v naší domácnosti, tak na vztah k dítěti. Motivace jednání přece bývají různé. Myslím, že kdybychom spolu žili sexuálně, nedocházelo by mezi námi tak často k napjatým situacím. Myslel jsem na to už tenkrát a myslím na to i teď, dospěl jsem ostatně k tomuto názoru už před onou tragickou událostí. A proč jsme spolu sexuálně žili v roce 1975? Pohybovali jsme se ve vysokoškolském prostředí a můj světový názor nebyl ještě ustálený. Tomek byl také počat ještě před uzavřením manželství s jeho matkou. Teprve od Ewy jsem se dověděl mnoho o křesťanské nauce a prodělal jsem mravní proměnu. Cílem života člověka je seberealizace a sebezdokonalování, jde tedy o to ovládat své instinkty. Považoval jsem to za zkoušku sama sebe.“

15.

„V prvním svazku spisů najdete telegram Tadeusze W. jeho bývalé manželce. Je zajímavý.“

Tomkova matka zůstala s dcerou v malém městě. Pracovala jako pomocnice v kuchyni, toužila, aby ji vzal s sebou do města. Ale rektor si nepřál mít cizí osobu ve studentské koleji. Několikrát se pokusila o sebevraždu, aby manžela donutila si ji odvézt. Chlapec se jí bál. Pak ještě jinému muži porodila druhého syna, ale zřekla se rodičovských práv. Když Tomkovi byly čtyři roky, jednou nebo dvakrát přijela do města a chtěla se s ním sejít. Ale Tadeusz to nedovolil. Za nějakou dobu, když Tomek přijel s otcem a Ewou za matkou, pošeptal jí v koupelně, aby si ho od nich vzala. („Ale potom, před obžalovanými, už tu prosbu nezopakoval,“ vysvětlovala u soudu.) Dnes se v městečku šušká, že Tomkova matka s dcerou žijí někde v Irsku, ale nikdo neví kde. Po chlapcově smrti dostala od Tadeusze telegram: „motto pomni čas se krátí smrt nám je v patách věčnost čeká jsem s tebou v nejhlubším žalu nad odchodem našeho milovaného dítěte teď už nejšťastnějšího z nás všech“

16.

Otec Ewy T. u soudu:

„Dcera byla zbožná a pilná. Ale když se seznámila s Tadeuszem, polevila ve studiu. Věděl jsem tenkrát, že Tadek má dvě děti s manželkou. Vzhledem k tomu, že se dosud nepostaral o rozvod, nedovolil jsem mu chodit k nám domů. Když jsem navštěvoval dceru na koleji, snažil jsem se s Tadkem nesetkat. Taková situace trvala půl roku, ale když už bylo jasné, že k rozvodu dojde, zrušili jsme zákaz k nám chodit. Když k nám přijeli a zůstali čtrnáct dní, dověděl jsem se od manželky, že dcera Tomka bije, dopoledne, když nejsme doma. Mluvili jsme o tom s dcerou, ale nepřesvědčili jsme ji, že ho nemůže bít tak, aby to na něm zanechávalo stopy. Také jsme si nepřáli, aby dcera bila Tomka u nás doma. Dcera odpověděla, že našemu přání vyhoví, ale že si není jista, zda po ní vyžadujeme správnou věc. Když jsem ji navštívil před Vánocemi 1980, napadlo mě, že dcera možná nalezla poslání v rodinném životě. Viděl jsem Tomkův pokoj, byl to nejlépe zařízený pokoj v celém bytě. Dcera mu šila oblečky, protože se naučila šít od své matky. Četla mu knížky pro děti, reagoval na různé příběhy větami, jak by je formuloval dospělý. Když jsem to dceři řekl, poznamenala, že v tom má Tomáš k ideálu ještě daleko.“

17.

Matka Ewy T. u soudu:

„Jako farmaceutka jsem dceři často radila, jak upravit Tomkovi jídelníček, trpěl krvácením z nosu, byl útlý a chudokrevný. Někdy jsem měla dojem, že Tomáš neslyší, co se od něho chce, odchází do vedlejšího pokoje a říká „počkej“. Myslela jsem si, že to souvisí s tím, jak byl dříve zanedbávaný, jako pětiletý šestiletý konal fyziologické potřeby do kalhotek. Viděla jsem, že dcera s ním dosahuje dobrých výsledků. Dcera a Tomek se měli moc rádi, byla to vzájemná láska, on za ní chodil jako stín. Byla přesvědčena, že to dítě je pro ni vším, obětovala i nás, rodiče, když se pro ten svazek rozhodla proti naší vůli. Vždycky jsme na ni byli hrdí, moc dobře se učila, v matematice byla přímo geniální. Proto jsme u ní nejvíc nesnášeli lhaní. To se k ní nehodilo a trestali jsme to nejpřísněji. Když jsem zjistila, že dcera přede mnou skrývá nějaké problémy ze školy, musela jsem použít tělesných trestů, na které reagovala hrozně. Když to nešlo jinak, bila jsem ji řemenem přes hýždě, když si svlékla kalhotky. Výprask dostávala výhradně vleže. Vždycky jsem se večer dcery ptala, jestli mi nemá co říct, a varovala jsem ji, že pokud mi zatajuje poznámku nebo pětku, zaslouží si výprask. Jak už jsem řekla, reagovala na něj strašně, hrozně křičela, proto ji můj muž tělesně trestat nedokázal. I já jsem to těžko snášela, ale snažila jsem se, aby to Ewa na mně nepoznala. Když jsem se potom někdy rozplakala, nikdy to nebylo před ní, zavřela jsem se v koupelně.“

18.

Nevím, jestli Ewa T. zná posudky soudních psychologů. Kdyby je znala, možná by našla odpovědi na otázky, které ji trápí.

„Konflikty obžalované vznikají na základě nedostatečného chápání potřeb jiných lidí. Na první pohled se zdá, že její emocionální sféra je ovládána intelektem a pod jeho kontrolou. Ve skutečnosti se však hluboké negativní pocity její kontrole snadno vymykají, proto projevuje tendenci vlastní pocity negovat. Nachází uspokojení v tom, že může ovládat jiné lidi. Agresivní chování bere jako prostředek k dosažení cíle – při nevyzrálosti obranných mechanismů. Takové chování nevybočuje z rámce osoby netypické, není to vy psychiatrickém hodnocení odchylka od normy.“

A co její přítel? Tomášův otec?

„Tadeusz W. reprezentuje vyšší intelektuální úroveň, než je průměr v naší zemi. Skutečnost, že staví morální principy nad hodnotu člověka, zřejmě souvisí se vzájemným vztahem obžalovaných. To vše v očích obžalovaného ospravedlňovalo výchovnou metodu. Obžalovaný byl osobností podřízenou Ewě T.“

19.

„Ještě jsem si vzpomněl – našel jste ve výpovědích svědků zmínku o básničce?“

Našel. Tomek chtěl Ewě T. udělat radost a naučil se pro ni básničku. Bohužel zapomněl poslední sloku nebo ji řekl nesprávně, a tak ho za to hned potrestala.

Přesto se z výpovědí mnoha svědků při procesu rýsuje portrét velkomyslného dítěte, které „Evičku“ vždycky omlouvá za to, co mu dělá. „Tomek se v prosinci 1979 nechtěl svléknout k odpolednímu odpočinku,“ vypověděla vychovatelka ze školky. „S kolegyní jsme zjistily, že dítě je týráno. Mělo na těle tmavé modřiny pokožku rozsekanou řemenem. Vedle těch modřin jsme viděly čerstvé stroupky. Chlapec si všiml, že nás ten pohled velmi rozrušil a že pláčeme. Vzal mě kolem krku a řekl: „Neplač, teto, mě to vůbec nebolelo.“

Pokračování reportáže čtěte ZDE.

Začátek / 3. část


Mariusz Szczygieł
  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz

Najdete na Lidovky.cz