1. listopadu 2007 10:01 Lidovky.cz > Zprávy > Domov

Mukl se mohl stát z kohokoli

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 40Diskuse
PRAHA  Lidové noviny přinášejí seriál věnovaný tomu, jací lidé končili v komunistických věznicích, jak tam žili a co s jejich životy provedla krutost aparátníků, vyšetřovatelů a bachařů. Vychází ode dneška každý všední den až do 16. listopadu. Seriál vzniká ve spolupráci se společností Člověk v tísni, která již třetím rokem připravuje projekt Příběhy bezpráví.
V letech 1948-1954 fungovalo v Československu přes čtyři sta dvacet věznic a pracovních táborů. Z politických důvodů byl v letech 1948-1960 uvězněn více než čtvrtmilion lidí. Přesné počty nelze určit. I po velké amnestii v roce 1960 zůstávaly za zdmi a dráty stovky až tisíce obětí státního teroru. Podle odhadů historiků zahynulo od 25. února 1948 do 17. listopadu 1960 ve výkonu trestu dvanáct set až čtyři tisíce lidí, vesměs za okolností, které již také není možné přesně popsat.

Existuje v naší představě typický politický vězeň prvních zhruba deseti let komunistického režimu? Průzkum nikdo neuspořádal, ale leccos se dá odvodit z rozhovorů, z dopisů i z příspěvků v médiích. Tedy (podle autorovy zkušenosti): politický vězeň z 50. let je nejčastěji vnímán jako někdejší ozbrojený odbojář nebo člen ilegální buňky, veterán ze západní fronty, eventuálně agent západní tajné služby, zkrátka člověk aktivně usilující o demontáž totalitního systému. Je to představa zkreslená a zkreslující: ne proto, že by zástupci jmenovaných skupin neplnili bolševické kriminály, nýbrž proto, že v nich netvořili většinu.

Dokonce se dá říct, že zobrazovat vězně komunismu výhradně jako představitele hnutí odporu znamená umenšovat obludný rozsah rudého násilí a sednout na lep propagandě. Ta se totiž vždy snažila vytvářet dojem, že režim se pouze tvrdě brání spiknutím, zpravidla řízeným „centrálami mezinárodní reakce“. Státní bezpečnost přitom skupiny „spiklenců“ často sama vytvářela a navíc (na vládní objednávku) likvidovala celé společenské vrstvy. Desítky tisíc „muklů“ se neocitly v táborech za to, co dělali, ale za to, kým byli.

Pár příběhů pro ilustraci
Příběh předúnorového policisty Jiřího Formánka do výše uvedené obecné představy vězně-odbojáře plně zapadá. V roce 1947 se Formánek vzepřel komunizaci SNB, a proto byl o rok později vyhozen z práce. Tajně přešel hranice do Německa, kde ho kontaktovala tajná služba USA. Formánek se pak stal tzv. kurýrem: vracel se domů, přenášel zprávy, navazoval styky s lidmi, kteří chtěli proti komunismu něco podnikat. Jednoho dne však Formánka chytila hlídka - 18. prosince 1950 byl odsouzen k jedenadvaceti letům odnětí svobody za velezradu a špionáž. Z věznic se dostal až po čtrnácti letech, tedy roku 1964.

Druhý příběh je zcela jiný: Ludmila Langrová se narodila roku 1923 v rodině živnostníka ve vesnici Žleby. V roce 1950 si tam začali mezi sebou vyřizovat účty komunisté, došlo dokonce k zabíjení. StB udělala v obci zátah a pozatýkala řadu lidí včetně manžela Ludmily Langrové. K vraždě jednoho z komunistických funkcionářů se při výsleších na StB přiznalo osm nevinných.... Mezitím policie chytila skutečného vraha, který byl později popraven. Oběti zatýkání ze Žlebů ale nebyly propuštěny: StB z nich uměle vytvořila „protistátní skupinu“, do níž spadla i Ludmila Langrová (tehdy matka malého dítěte). Dostala, stejně jako její manžel, čtyři roky vězení.

A třetí příběh? Zase odlišný: Karel Hrabák byl zlatník a hodinář. Jeho obchod znárodnili (tj. ukradli), ale Hrabák si schoval část zboží, které rozprodával, aby jeho rodina měla z čeho žít. V roce 1953 ho kdosi udal. Dne 8. dubna 1954 byl odsouzen pro trestné činy ohrožení zásobování a ohrožení devizového hospodářství k dvaceti měsícům vězení - pracoval pak (tehdy skoro šedesátiletý) například v kamenolomu. Podobné osudy jako Ludmila Langrová a Karel Hrabák postihly v Československu desítky tisíc vězňů. Nebyli to odbojáři - zásadní roli v jejich životě hrála náhoda, udání, nekomunistické smýšlení a špatný „třídní původ“.

Do lágru bez soudu
Česká veřejnost si většinou v souvislosti s 50. lety vybaví kamenné věznice Plzeň-Bory či Leopoldov, ví o uranovém komplexu na Jáchymovsku. Ale, jak už řečeno, lágrů a věznic bylo přes čtyři stovky. V říjnu 1948 vyšel zákon číslo 247, který schválil vytvoření Táborů nucených prací (TNP), určených pro osoby od osmnácti do šedesáti let. Do TNP měli putovat např. ti, jejichž „způsob života vyžaduje nápravné opatření“. Doba věznění? Až dva roky s možností prodloužení. Podle pozdější úpravy byli do TNP z rozhodnutí komise Národního výboru (!) posíláni lidé, kteří projevili „nepřátelský postoj vůči lidově demokratickému zřízení“. Podle historických studií končily v táborech tisíce dělníků, rolníků a tzv. kulaků.

V roce 1950 vznikly Pomocné technické prapory (PTP). I v nich se sešly tisíce občanů, bez soudu označených za „nespolehlivé“ - vykonávali těžkou práci v dolech, žili v podmínkách srovnatelných s TNP. A ještě jeden příklad: roku 1950 rozběhla StB proticírkevní „Akci K“, při níž internovala 2376 mnichů, 175 z nich šlo do internačních klášterů se zvlášť ostrým režimem. V obdobné akci VŽK (vyklízení ženských klášterů) bylo internováno na deset tisíc řeholnic.

Neprovedli jsme vyčerpávající přehled - ale snad i tak článek poskytuje jistou představu, jaký byl záběr perzekuce. Na jednom místě se mohl ve vězeňském baráku setkat předúnorový poslanec, katolický kněz, člen církve adventistů, bývalý autodopravce, armádní důstojník, sedlák z malé vesnice a někdejší oddaný budovatel komunismu... Politoložka Hannah Arendtová kdysi přesně napsala, že nacistický a bolševický režim si vytvářejí „objektivní nepřátele“, jejichž „identita se mění podle převládajících okolností - takže jakmile je jedna skupina likvidována, může být vyhlášena válka jiné“.

Texty vznikají ve spolupráci s občanským sdružením Post Bellum, jež usiluje o zaznamenání a uchování historicky cenných pramenů nezbytných pro objektivní zhodnocení našeho vojenského odboje.



Jak jsme do toho spadli?
Poválečný příklon českého obyvatelstva ke komunismu má řadu příčin - pominemeli tradiční sílu radikální levice v průmyslových oblastech (KSČ patřila co do počtu členů k největším komunistickým stranám v Evropě), je to především druhá světová válka.

Jediná síla...
Roztržení českých zemí, zážitek hlubokého národního ponížení a následného existenčního ohrožení během okupace zradikalizovaly společnost i její elity - a komunistům přiblížily i ty vrstvy, které by za normálních okolností byly jejich protivníky. Zřetelně to je vidět na představitelích domácího odboje, v jeho plánech na poválečné uspořádání republiky, na radikální národní, politickou a sociální revoluci. Co ovšem odbojáři jen plánovali v době smrtelného ohrožení, to komunisté využili promyšleným postupem k získání moci. Měli v tom zkušenost čtvrtstoletí propagandistických bojů, ideových veletočů a zastírání skutečných cílů. Komunistům se společnost podařilo přesvědčit, že jsou jedinou silou, která dokáže garantovat nezávislost a celistvost Československa - ačkoli to byli právě oni, kdo dávno před Mnichovem hlásali spolu s německými nacionalisty „sebeurčení sudetských Němců“, včetně odtržení českého pohraničí, ačkoli to byl Stalin, kdo se na začátku války dohodl s Hitlerem o rozdělení moci na Východě.

...v čele poválečné „obrody“
Mocným argumentem v komunistické politice „hájení národních zájmů“ byl ovšem postup Rudé armády do srdce střední Evropy. Obraz Stalina vítěze nad Hitlerem zcela zastínil obraz Stalina krvavého diktátora. Za příklon české společnosti ke komunistické straně a k SSSR mohla i slabost československé demokracie, která se ukázala především během zářijové krize roku 1938. Situace, kdy k politice Edvarda Beneše neexistovala demokratická alternativa, musela nutně vést k hledání alternativy mimo stávající systém.

Demokratické elity navíc samy podporovaly změnu či radikální okleštění systému - částečně ze špatného svědomí a z vědomí své slabosti, částečně snad i proto, že tomu věřily nebo aspoň chtěly věřit. Cesta k tomu, aby KSČ stanula v čele poválečné národní „obrody“, byla široce umetená demokraty. Komunistům stačilo věci popichovat, případně usměrňovat - nekomunistická společnost sama strkala hlavu do chomoutu.

Ústředním bodem této komunisty provokované revoluce byla německá otázka: vyhánění a následný odsun německého obyvatelstva, včetně konfiskace majetku. Není jistě náhoda, že pohraničí, zbavené Němců a znovu osídlované z vnitrozemí, hromadně volilo své chlebodárce - KSČ, která jim přidělila zabavenou půdu, usedlosti a statky.

Všichni ti, kdo si po válce odmítali připustit, že národní či sociální otázka je pouhý nástroj, který komunisté používají k získání moci, měli být brzy nemile překvapeni. Revoluce národovců, socialistů, maloměšťáků či různých zlatokopů a šizuňků, která po válce nahnala do komunistické náruče miliony, skončila opětovným zabavováním majetku, společnost se rozdělila na privilegovanou menšinu a většinu těch, kteří „drží hubu a krok“. Z Československa se stal vazalský stát Sovětského svazu.

Odbojáři, pokud se nezachránili útěkem na Západ, mohli pak v žalářích jen přemýšlet o tom, kde se stala chyba - mohli přemýšlet i za ty, kteří skončili na popravištích.
Petr Placák, historik a spisovatel



Adam Drda (redaktor Rádia Česko), Lidové noviny
  • 40Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz