Tito hudebnici v Americe odměnění vyprodanými amfiteátry, dvěma cenami Grammy a dalšími dvanácti (!) nominacemi, na třetí studiové desce, Wilder Mind, působí jako typičtí britští indie rockeři.
„Nikdy nezněli lépe než na tomhle drtivě vypjatém a hořkosladkém albu,“ napsal v nadšené recenzi prestižní britský deník The Daily Telegraph a udělil maximální počet „hvězdiček“. Mumford &Sons totiž konečně začali znít familiárně i posluchačům na domovských ostrovech. Na druhé straně tím, že hodili do žita nejen bendžo, ale i kontrabas a velký buben, chopili se elektrických kytar a syntezátoru, ztratili část osobitosti. Trochu zešedivěli. Matoucí nádech získal vlastně i název Mumford & Sons, který měl původně svým „& synové“ evokovat starosvětské rodinné kutálky, i když sestavu tvoří parta vrstevníků.
Za Kimem do KLDR vyrazila industriální skupina Laibach. Publikum mělo výraz rukojmích |
Za změnou soundu přitom nehledejme zásah producenta. Dohledu v nahrávacích studiích se sice ujal nový muž James Ford, známý prací s Arctic Monkeys nebo Florence + The Machine. Jenže Markus Dravs, produkční předchozích dvou alb Mumford & Sons, měl také spíše „elektrické“ zkušenosti s Björk, Coldplay a taktéž s Florence + The Machine.
Za větší „elektrifikací“ stojí plánované rozhodnutí samotných muzikantů, kteří elektrické kytary a také plnou bicí soupravu začínali více používat už během závěru koncertního turné v roce 2013. Podle slov klávesisty, kytaristy a dříve též akordeonisty Bena Lovetta vyjadřovalo najmutí Jamese Forda spíše „potřebu zásadnější změny, a protože Markus Dravs byl do prvních dvou alb velmi silně zapojen, chtěli jsme zkusit jiný styl práce“.
D ůležitější než aranžmá a zvuk jsou samotné písně a po autorské stránce se Mumford & Sons stále daří. Vztahová témata pojímají přesvědčivě a s pestrou básnickou obrazností. A chtějí-li dnes pracovat s posluchačsky vstřícnými melodiemi, stejně by se povědomě chytlavým nápěvům neubránili. Skupina také neztratila vybroušený smysl pro dynamiku a gradaci skladeb. Samotný Marcus Mumford coby frontman je naprostý originál, jeho osobitý projev se v konvenčnějších rockových aranžmá neutopí.
Změna nástrojů
Mumford & Sons mají u fanoušků natolik silnou pozici, že je pouhou proměnou zvuku neodradí. Naopak zjevně přilákali řadu nových posluchačů, kterým jejich dřívější folkcountryrockový šraml mohl připadat „nemoderní“ nebo nezvyklý. Z komerčního hlediska šlo o vydařený krok, album Wilder Mind vyšplhalo na první příčky prodejních žebříčků v USA, Kanadě, Austrálii, domovské Británii i leckde jinde. Ale věřme, že krok nevykalkulovaný, ba naopak umělecky poctivý.
„Šest let jsme používali stejnou paletu nástrojů, nadešel čas vybírat z jiných zdrojů,“ vysvětlil Ben Lovett v rozhovoru pro časopis Rolling Stone. Tolik kapel začalo i v souvislosti s úspěchem Mumford & Sons používat podobný, znovu úspěšný akustický retromodel (namátkou Bear’s Den, The Head And The Heart či New Country Rehab), že se „Mumfordi“ raději sami vyloučili z přecpané žánrové škatulky. Byť i přestupem do jiné, ještě obecnější a plnější kategorie indierockové.
Ctitelům více „přírodního“ zvuku se bude možná Wilder Mind poslouchat hůře. Bonus přidaný k deluxe vydání alba, živý záznam čtyř nových písní, ovšem dokazuje, že elektrická aranžmá fungují i na koncertech. Mumford & Sons navíc slibují další vývoj. Možná se jim po bendžu, kontrabasu a větším než malém počtu akustických kytar zase zasteskne.
