8. září 2010 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Munzar prolomil léta mlčení.
Kvůli příteli Hrubínovi

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 11Diskuse
Luděk Munzar | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Luděk Munzar | foto: Viola
PRAHA Luděk Munzar patří k velkým osobnostem českého jeviště. A to i přesto, že v divadle za sebou nekompromisně zavřel dveře. Rozhovor odmítal několik let, až nakonec souhlasil s povídáním o svém milovaném příteli Františku Hrubínovi, kvůli němuž se 14. září postaví před diváky. Po pětatřiceti letech.

Jak vznikl nápad uspořádat vzpomínkový pořad o Františku Hrubínovi?
Přišel s tím Robert Tamchyna. A jak prý bych si to představoval, tak říkám: "Ode mě toho moc nečekejte, a už vůbec ne, že bych někoho tahal z hrobky." A tak přinesl koncept, že by tam byl krátký úvod, který by přednesl Vladimír Justl. No, a vidíte, jak to dopadlo. Vladimír už žádný úvod neřekne. Takže se to dostalo do Violy k paní Viklické, sešli jsme se a přišel i Emil Viklický, že by rád k tomu udělal hudební doprovod, kdyby mi to nevadilo. Co by mi na tom mělo vadit, takový muzikant! Pan Tamchyna navrhoval, že v první půlce by se mě ptal na náš vztah. Pak jsme se dohodli, že něco přednesu z Romance pro křídlovku, protože jsem ji kdysi právě na popud Vladimíra Justla takhle dělal. Pokaždé zjara a na podzim.

SPLÁTKA HRUBÍNOVI

OBLEČU TĚ DO HVĚZD

Pražské divadlo Viola připravilo ke 100. výročí narození Františka Hrubína komponovaný pořad, v němž bude na básníka a svého přítele vzpomínat Luděk Munzar. V jeho autorské interpretaci ožijí velké básnické skladby Romance pro křídlovku a Černá denice. První premiéra se koná 14. září ve 20 hodin, další představení 17. září rovněž ve 20 hodin.

Proč právě zjara a na podzim?
Protože 20. března jsou moje narozeniny a pak první jarní den a 14. září byly zase Františkovy narozeniny. Ale to jsem nikdy takhle neuváděl, to bylo moje napojení na Františka. Jezdili jsme k němu na chalupu vítat jaro a loučit se s létem, to byla vždycky pro mě taková tichá, soukromá vzpomínka. Nebudu recitovat, protože jestli něco nesnáším, tak to je slovo recitovat, protože verše se musejí jenom číst a nahlas. Nebo to musí být dramatický tvar. První část večera tedy uzavře Romance, pak bude další rozhovor. Moc rád bych se také dostal ke sbírce Černá denice. Ale já můžu mluvit jen o tom, u čeho jsem byl, a ne o tom, co mi někdo zprostředkoval.

Jak jste se seznámili, v Národním divadle?
Samozřejmě, při Srpnové neděli. Ale ta původní Srpnová neděle, to vlastně byla pohádka, dokonce s vodníkem, který dlel v rybníku Hejtman. Karel Kraus byl ale tvrdej dramaturg a trval na tom, aby to František předělal.

Otomar Krejča to ale risknul a vzal mu ji.
Vzal, protože to byla současná hra. Ale František pak chodil každý den na zkoušky a dál pracoval na textu. V původním obsazení měla hrát a začala i zkoušet Zdenička Baldová, její roli pak převzala Jiřina Šejbalová. Baldová byla strašně nemocná, ale nedala si říct. Jeli jsme třeba výtahem na zkoušku a ona najednou: "Zastav, tady něco cejtím." Tam byla závodní jídelna. "A to dělají bramboráky, běž mi jeden koupit." Já povídám: "Paní Zdeničko, bude vám špatně." Ne. Koupila si dva bramboráky, ještě ve výtahu se do toho pustila a samozřejmě jí bylo špatně. Otomar Krejča viděl, že to nemusí dopadnout dobře, ale ona byla pro roli ideální, některé její nápady tam pak v určitých aranžmá zůstaly a Jiřina je převzala. Taková herečka jako Šejbalová, a stála vzadu a koukala, na každou zkoušku chodila velice ohleduplně, aby to Baldová nepoznala a zároveň aby nerušila. Všem pak usnadnila práci, když Zdenička zemřela a ona do toho vstoupila.

František Hrubín.



Když jste se poznali, jaký byl váš první dojem?
Vždyť já byl pořád ještě kluk z venkova, i když jsem strávil čtyři roky na DAMU. Ve dvaapadesátém roce jsem odešel z domova a tady jsem poprvé v životě viděl živého básníka. A to ještě básníka, kterého jsem znal a četl. Dodnes si pamatuju, jak v roce 1945 po revoluci vyšlo zvláštní vydání časopisu s fotkami z revoluční Prahy s barikádami, a tam byly básničky Seiferta, Holana a Hrubína.

A zapadl do vaší představy, jak má básník vypadat?
Neměl jsem představu, jak má vypadat básník. Tady najednou seděl sympatický pán, dlouhý, skromný, tichý. Krejča zase naopak sršel ironií. A já byl pořád kluk a na psychologično byl mladej. A přidrzlej, takže jsem přišel na scénu, něco jsem řekl a Krejča: "Stop, prosím tě, kdo tě učil na tý DAMU?" "Profesorka Fabianová." František byl každý den na zkoušce a hodně kouřil, Krejča taky, ale herci si nesměli zapálit, tak byla občas malá pauza. O jedné ke mně Hrubín přišel a říká: "Víte, ti kluci na venkově jsou přesně takoví, já je znám, neberte si to." Tak jsem řekl, že si to taky neberu. A on mi povídá: "Vy jste taky z venkova, že jo?
"No."
"Já jsem Franta, ty jsi Luděk."
"To já nemůžu, to se nezlobte."
"Já na tom trvám."
No a takhle naše přátelství začalo. O premiéře jsme se už i navštěvovali a potom přišla další hra – Křišťálová noc.

Co vás nejvíc spojovalo, čím jste si byli blízcí?
Oba jsme byli z venkova. Sdělovali jsme si různé dojmy, i to, jak jsme to měli s holkama. Já jsem jediný žijící, který ví, kdo byla Tonka z Romance, což ze mě paní Hrubínová nikdy nevymámila. Taky jsem ho vozil autem, Franta si koupil octavii, ale neuměl jezdit. Takže jsem se stal i jeho quasi šoférem. A pak jsem najednou zjistil, že to tykání mně jde vcelku samozřejmě a že se neokázale dozvídám o tom, co je to poezie, aniž bych se na to vyptával.

Jak taková "výuka" probíhala?
My jsme pořád debatovali, dlouhá odpoledne jsme proleželi na zahradě v Lešanech. Bylo krásný červnový odpoledne: "A to je ticho, viď?" A najednou vznikla společná úvaha nebo esej o tichu, co to obnáší. Říkal: "Víš, pro mě jedno z nejlepších tich je, když večer všichni spí, já vím, že jsou děti doma, Jarmila jde taky spát a já slyším výtah a z dálky zvoní tramvaje, to není randál, to je ticho, to se mi nejlíp píše." A tady zase slyšíme ptáky, ale je to jiné ticho, než když jsem tady byl jako kluk a chodil nahoru, kde měl dědeček svázaný knihy. A já jsem zase vzpomínal, jak jsem byl na seníku u babičky. Tehdy jsem objevil Vojnu a mír, bylo vedro a já seděl v seníku a četl Tolstého úplně uchvácenej. Tohle jsme si všecko propojovali a o tom všem mluvili hodiny. Taky jsme oba obrovsky milovali řeku, i když on byl potom v kraji rybníků.

Luděk Munzar při představení.



Mezi vámi ale byl věkový rozdíl, to vám nevadilo?
Byl starší o 33 let, ale ten rozdíl se smazával, spolu jsme oba byli jako kluci. Paní Hrubínová také říkala, že se se mnou se vrací do klukovských let. Měli jsme společné zážitky, svět jeho dětství a mládí nebyl pro mě vzdálený, on pamatoval samozřejmě první světovou válku, kterou já znal jenom z vyprávění od tatínka a od sousedů a to zase bylo moje krásný dětství, když se sešli ti chlapi a vykládali. A o tomhle všem jsme mluvili, o soudržnosti lidí na vesnici, o tom, co to je venkovský pohřeb. A přesto, že byl o tolik let starší, tak přesně znal mé pocity. Nebo jsme hovořili o básnících a literátech – o Josefu Horovi, ale také o Václavu Černém, který se na Františka hrozně rozzlobil a jeho to do konce života mrzelo. Čili ten pořad, to bude splátka lidem, kteří hodně znamenali, ale už se o nich dneska nemluví. Jsou generace, které o nich nevědí, a já považuju za svoji povinnost slušně se jim poklonit.

Říkal jste, že František Hrubín pro vás také překládal Cyrana z Bergeraku. Jak to s tím bylo?
Jednou takhle v neděli dopoledne František nemohl přijít a omlouval se mi do telefonu a říká: "Počkej, já ti něco přečtu." Žádnej básník neumí říkat své verše, jedině Pavel Kohout, když to povím upřímně. Takže František začal svým poloskřípavým hlasem číst a já povídám: "Můžu? To je Cyrano, ne?"
"No, to překládám pro tebe, chci, abys to v Praze hrál."
"To je strašně hezký."
"Tak za týden u nás, máš dopoledne čas?"
Tak jsme se sešli a probírali jsme, kde by se to dalo uvést. František se pak šel se mnou rozloučit na chodbu k výtahu, přivřel dveře a říká: "Luďku, já už to nedodělám, už na to nemám sílu a nestačím na to, já umřu. A chybí tam to, na co jsem se nejvíc ze všeho těšil a co jsem si nechával na konec, to je ten milostnej dialog." A já mu říkal: "Františku, co tě znám, pořád o sobě mluvíš jako o starci nad hrobem."
Ale v jeho tónu bylo něco divného. Dal mně pak jeden rukopis Cyrana bez té scény. V dalším týdnu mi volala paní Hrubínová, že Františkovi je špatně a že je v Českých Budějovicích v nemocnici. A to byl konec, v podstatě umřel během čtrnácti dnů. Takže to poslední naše setkání bylo na chodbě před tím výtahem. Je to jako špatná literatura a já tvrdím, že život píše tu nejhorší.

Vracíte se po pětatřiceti letech na jeviště. Jaké máte pocity?
No jo, to je takový markentigový tah Violy. A proč ne, já mám k Viole vztah, když jsem měl utrum v divadle, stala se mým druhým jevištěm.Výzva pana Tamchyny mně od května ležela v hlavě, a díky tomu se mi vynořily nádherný vzpomínky. A nejenom na Františka, ale takové, které souvisejí s tím, že se po tak dlouhý době postavím před lidi. Jestli se ale podaří, aby ty dva večery byly skutečnou připomínkou velkého básníka, jakým Hrubín byl, tak úplně stačí.

  • 11Diskuse
Jana Machalická

Autor

Jana Machalickájana.machalicka@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz