Jenže nevede mezi ODS a ostatními dvěma stranami, ale tak říkajíc napříč koaličním spektrem. V každé z koaličních stran se aktivizuje vnitřní opozice, kterou motivují, jak už to v politice bývá, víceméně pochopitelné osobní ambice účastníků a stejně pochopitelné obavy ze ztráty veřejné podpory. A pochopitelné je taky, že faktické sblížení mezi disidenty a „vnější“ opozicí nezůstává vždycky jen v rovině platonických sympatií.
Poslanec Tlustý bojuje o politické přežití a zároveň za nacionalistický fundamentalismus někdejší klausovské ODS (flanďákům nakašlat). Není třeba zdůrazňovat, že tato myšlenka u veřejnosti zabírá.
Lidovci se bojí, že je zdravotní reforma a způsob, jak ji opozice dokázala využít, zatlačí pod pětiprocentní hranici, zároveň „sociální“ křídlo strany (k němuž patří i nynější předseda) cítí potřebu se prosadit proti svým vnitrostranickým oponentům, kteří mají významné pozice ve vládě. A podobně exministryně Kuchtová spojuje zápas o ovládnutí strany s čistě zeleným, pacifistickým a sociálně orientovaným ideovým zázemím.
Další komentáře Bohumila Doležala najdete na jeho webové stránce www.bohumildolezal.cz.
Vláda je v obtížené situaci: musí proti této směsi populismu a osobních ambicí prosazovat věci potřebné, ale nepopulární (vyrovnání s církvemi, zdravotní reforma, radar). Musí dělat kompromisy, ale kompromisy mohou snadno skončit v blátě, v němž se utopí a opozice pak převezme moc ve velmi výhodné situaci.
Pokud si tento konec nepřeje, nezbude jí, než stanovit si jasné hranice: tady končí komopromisy a nastává situace, kdy je třeba riskovat pád vlády a rozkol ve stranách. Pochybuji, že by zrovna tohle bylo zrovna teď v zájmu „koaliční opozice“.
A kdyby snad k pádu vlády skutečně došlo, bude významné, aby tu proti rudému bloku stála konzistentní a akceschopná opozice, a ne beztvaré bahno, které se bude o překot lísat do přízně nových mocipánů. Bohužel, nynější vládě a ODS se gesta pevnosti a rozhodnosti od voleb v roce 2006 příliš nedařila.
