Havárie 4. bloku Černobylské jaderné elektrárny zasáhla před 30 lety do života dvou milionů a 200 tisíc lidí. Podle ministerstva sociální politiky Ukrajiny k 1. lednu letošního roku milion 961 tisíc Ukrajinců potřebovalo různou formu pomoci, protože exploze je nějakým způsobem poškodila. Celkem 418 tisíc z toho jsou děti, 35 tisíc rodin přišlo dodnes o živitele v důsledku černobylské katastrofy.
Příběhy z Černobylu |
To jsou jen čísla, chladná statistika. Za každým z nich je ale ukrytý příběh. Osud člověka, který se ve špatnou chvíli ocitl na špatném místě. Černobylská havárie nebyla často to nejhorší, co ve svém životě obyvatelé tohoto koutu světa prožili.
Na Ukrajině se s nimi seznámila zvláštní zpravodajka LN Petra Procházková. Tento týden věnujeme památce Černobylu: každý den jeden lidský příběh.
Ledvina Valerije a děloha Valji
Valerij Dmitrijev je jaderný fyzik. Letos mu bude 78 let, každé ráno běhá, chystá se na kole zdolat trasu z ukrajinského města Slavutyče do ruského Petrohradu. Fanaticky holduje zdravému způsobu života, nenávidí alkohol, nekouří, nejí žádné chemicky ošetřené potraviny. Jeho žena Valja chová včely, pěstuje ovoce a zeleninu. Valerij si sestrojil vlastní obří dozimetr, kterým u potravin provádí namátkové kontroly. „Nejdřív vzorek spálím, pak změřím,“ říká zasvěceně. „Jiné měření je nanic.“ Houby nejí. „Nasávají těžké elementy, absorbují všechno to svinstvo jako... no, jako houby.“
Valja i Valerij jsou veteráni černobylské katastrofy. On před havárií pracoval v oddělení jaderné bezpečnosti při experimentálně fyzikální laboratoři. Patří mezi největší znalce toho, co se v černobylské elektrárně stalo a co se tam dodnes děje. Oba mají zdravotní problémy: jemu lékaři před dvěma lety odebrali ledvinu. Jeho žena nedávno přišla o prs a dělohu, na hlavě teď nosí čepici, aby nestrašila, jak říká, děti holou hlavou.
Valerij Dmitrijev, veterán Černobylu, bývalý šéf radiologické laboratoře pro kontrolu jaderné bezpečnosti, fyzik a matematik, ve své domácí kanceláři a laboratoři.
Valerij neví, zda jsou zdravotní problémy jeho ženy přímým důsledkem radiace. Chtěl zjistit i to, proč se mu na ledvině vytvořil útvar, o kterém sám hovoří jako o „novotvaru“. Když mu v nemocnici ledvinu odebrali, žádal, aby mu ji vrátili. Chtěl ji prověřit ve svém přístroji, který má v domku na půdě. Nevyhověli mu. Šel o ni bojovat desátý den po operaci, ale v nemocnici řekli, že jeho ledvinu spálili týden po zákroku. Zuřil.
V pátek 25. dubna 1986 odjeli Valerij s Valjou na chatu nedaleko Pripjati. V sobotu ráno začali sázet brambory, když se přiřítil přítel Geňa. V elektrárně je požár. Vyběhli na kopec a vidí dým. Telefonují do práce, cizí hlas jim sdělí, že s elektrárnou neexistuje spojení a je zakázáno tam volat. Jaderný fyzik Valerij skočí do auta a jede do bytu v Pripjati, kde je těhotná snacha s malým vnukem. Beze slova namočí prostěradla a utěsní okna, svlékne do naha snachu i děti a nažene je pod sprchu. Když odpoledne dorazí Valja, nepustí ji domů, musí se vysvléci na schodech a rovnou do koupelny.
Příští dva měsíce Valja i Valerij denně pracují na likvidaci katastrofy, Valja donekonečna myje vše, na co jí inženýři ukážou, aby zbavila obrovské prostory radioaktivního prachu. Valerij měří a měří a nevěří svým dozimetrům. Obrovské dávky radiace zjistí po několika týdnech i na štítné žláze manželky. „My umřeme, ale ta špína tady po nás zůstane ještě 240 tisíc let,“ říká.
Valja je Ukrajinka, Valerij Rus. Oba měli v dětství hlad. Valerij vystudoval s vynikajícím prospěchem. Je přesvědčen, že nikdo netuší, co vlastně havárie v černobylské elektrárně způsobila a způsobí. On a jeho kolegové vypočítali, že při explozi reaktor vychrlil do prostoru 120 kilogramů plutonia 239. „Když v USA uniklo 3,5 gramu, zavřeli na tři roky celé prostranství. A naši denně posílali holýma rukama mýt elektrárnu, hasit požár a zakrýt reaktor 30 tisíc špatně poučených a oblečených lidí.“
‚Neolizujte si ruce. Hlavní je se nebát.‘ Výlet k reaktoru smrti za 350 eur |
Valja pláče. Vzpomíná, jak ptáky přitahovalo snad teplo v blízkosti vybuchlého reaktoru. Padali mrtví z nebe. „Myslím, že jsou jisté zákony, kterým neutečeš. Když něco strašného spácháš, vrátí se ti to v nějaké ještě zlověstnější podobě. Vzpomněla jsem si, jak mi máma s tátou přinesli do nemocnice polévku. Bylo mi devět, psal se rok 1951. Málem jsem umřela. Polévka mě postavila na nohy. Než máma odešla na věčnost, prozradila mi strašné tajemství. Polévku uvařila z mého milovaného štěněte, které táta podříznul, aby mi zachránil život.“
