Na film Ve stínu se dobře dívá, ale příběh je na vodě

Na vloupačkách a přepadeních, která počátkem roku 1953 řeší filmový kapitán Hakl (Ivan Trojan), cosi nesedí. Záhy se do hry vmísí Státní bezpečnost, která pověří vyšetřováním svého specialistu, německého experta majora Zenkeho (Sebastian Koch). Skutečné důkazy přestávají být podstatné a případ získává politický rozměr – obrací se totiž proti „sionistům“ z Židovské obce. Také však začne být zřejmé, že mnohé věci nemusejí být takové, jaké se zdají. Třeba takový major Zenke.

Kapitán Hakl, jinak také pozorný manžel a pečující tatínek, zjistí, že se svou vášní pro pravdu zůstává sám (či téměř sám) proti všemocné „krakatici“. Má v ruce důkaz o spiknutí, dokáže jej však uplatnit?

Proč je v trezoru popel

Začíná to nadějně: skvostná studie souboje majestátního těla Norberta Lichého se vzdorujícím trezorem okamžitě přesvědčí o kvalitách polského kameramana Adama Sikory, které jsou pak ještě nejednou stvrzeny. Snímek dostal zřetelnou, důraznou obrazovou podobu vycházející z dobového stylu.

S jedním z prvních dialogů už je to horší – do vyloupeného klenotnictví se dostaví parta kriminalistů, kteří sice detailně znají pražské kasaře a jejich charakteristiky, zároveň však nad popelem z vypáčené kasy vedou takovýto odborný rozhovor: - Proč tam ten sajrajt strkaj? - Izolace, popel neshoří... A to je první drobná stopa, která dává tušit, že s autenticitou, dobovými reáliemi a logikou to v tomhle filmu nebude úplně jednoduché.

Tvůrci se nijak netají tím, že scénář měl sedmnáct verzí (nakonec jej kromě scenáristy Marka Epsteina přepisoval také režiser, dramaturg, a pomáhal i představitel hlavní role Ivan Trojan) a když začátkem tohoto roku snímek nebyl přijat na Berlinale, režisér David Ondříček ho celý přestříhal. Teoreticky mohl touto cestou vzniknout vybroušený briliant. Daleko spíš ale zmíněné skutečnosti svědčí o tom, že toto dílo má navzdory nesporným dílčím kvalitám od počátku jakýsi zásadní, těžko pominutelný problém a ten že souvisí s tím, jaký příběh se tu vypráví a co sděluje.

Nelze (naštěstí) od každého filmu vsazeného do historického kontextu žádat, aby byl rovnou hraným dokumentem. Tento snímek situovaný do Prahy na jaře 1953 však nabízí obraz oné doby v hodně svévolné interpretaci. Kdyby šlo jen o to, že specialista na vloupačky žasne nad samozřejmostmi, zase tak moc by se nestalo. Pokud je ale jeho šéf, hlavní hrdina příběhu kapitán Hakl, pár měsíců po oběšení obětí monstrprocesu se Slánským upřímně překvapován praktikami komunistické totalitní moci, je to přece jen na pováženou. 

Ondříčkovo dílo vážně trpí tím, že chce být historické a zároveň nesvázané fakty, chce být politické a přitom politikou nezatížené, chce ukázat zrůdnost totality a zároveň ji nenechá projevit v její reálné podobě. Kulatý čtverec je ovšem těžko vytvořit, ať již na sedmnáctý nebo na stý pokus.

Ivan to odmítl

Na počátku stál nápad natočit film z období měnové reformy (ta přišla 1. června 1953), z jejíž hrozby však nakonec v příběhu zůstal jen nepřiměřeně akcentovaný přívažek. Děj se odehrává přesně v době, kdy umírají Stalin a Gottwald, to však jako by ani nebylo. Ana exponovaném policejním postu tu máme rytíře bez bázně a hany, posledního spravedlivého, který si s vládnoucím režimem dosud nezadal a teprve nyní je ohrožen pel jeho nevinnosti.

Zde se možná sluší ocitovat explikaci Davida Ondříčka z tiskové konference: „Když jsem si nastudoval tu dobu, tak mi přišlo, že v tu dobu byla obrovská pravděpodobnost, že policista bude zároveň komunistou. Ale Ivan to odmítl. Dlouho jsme se o tom bavili a dospěli jsme k názoru, že bude lepší, když komunistou nebude, protože ten film je striktně antikomunistický. Stejně jako jeho tvůrci.“

I vstřícný divák si také musí lámat hlavu nad tím, proč má v komunistickém soudním divadle, osm let po válce, roli klíčového vyšetřovatele mezinárodního židovského spiknutí sehrát Němec (a kdyby jen tak ledajaký). Pro zvýšení iluze legitimity procesu by si takovou figuru vybral snad jen opravdu hodně slabomyslný prokurátor či sovětský poradce. Na mysl nutně přichází odpověď, že německý major Zenke je tu především z důvodů koprodukčnědistribučních, proto, aby jej mohla hrát hvězda mezinárodního renomé Sebastian Koch (který navíc na člověka v situaci, která je mu v roli připsána, zase tak moc nevypadá).

Jistě, dějiny nabízejí řadu absurdních, těžko uvěřitelných, a přece reálných situací. Na jejich základě někdy vzniknou filmy jako Pianista nebo Ďáblova dílna, které to pak mohou (mimo jiné) dotáhnout až k oscarovým poctám. Opora v konkrétních skutečných událostech je pro ně ovšem při tom klíčová, a tady chybí: nahrazuje ji pouze libovůle scenáristů.

Ale budiž, jsme tedy v jakési fantazijní alternativě skutečnosti, i s tím je možné se nakonec smířit. Pochybnostem se však nelze ubránit ani v detektivní linii filmu. Téměř vše, co se točí kolem klíčového důkazu, který kapitán Hakl proti „krakatici“ má, působí vratce, chtěně, ne dost přesvědčivě. Právě zde by to přitom potřebovalo opravdu nezpochybnitelnou a neprůstřelnou oporu celého příběhu. Škoda, že v téhle záležitosti není film tak razantní jako třeba v použití hudby, kdy pro zvýšení efektu dramaticky permanentně podkresluje i celkem nevinné obrazové motivy.

A jakkoli hrdinství nebývá přísně racionální, jisté námitky z pozice prosté logiky ohrožují i sílu kapitánova heroického gesta v závěru příběhu.

Snímek Ve stínu je možná na české poměry impozantní filmařské cvičení, své ambici být pronikavým a strhujícím dramatem však zůstal ještě dost dlužen.