Na Hradě a v jámě lvové

Vždycky zdvořilý, korektní, přesný. Ať na Hradě nebo v televizi, na dotazy odpovídá okamžitě. Sám v médiích pracoval, takže chápe potřeby novinářů: ví, že vždycky spěchají, a on je nikdy neodmítne. Za „svou“ firmou věrně stojí a jako profesionál nedává najevo osobní názor. I proto byl zřejmě letos vyhlášen Mluvčím roku.

Osobně je zranitelný, citlivý, múzický. Přesto jako jeden z prvních zveřejnil svou sexuální orientaci, navíc v době, kdy působil jako tiskový mluvčí Kanceláře prezidenta republiky. Jeho coming out tehdy dodal odvahu dalším známým tvářím.

Jako mluvčí Kanceláře prezidenta republiky, středočeského hejtmana a teď České televize jste byl vždy loajální. Znamená to tlumočit a hlavně obhajovat názory jiných, s nimiž třeba nemusíte souhlasit. Není to čím dál těžší?
Dělám tuhle práci už deset let, a kdyby mě nebavila, nemohl bych u ní zůstat. Ale uvědomuji si, že mnohé útoky, na které bych dřív reagoval, dnes nechávám být. Mám větší nadhled, víc zkušeností, na druhou stranu ale míň trpělivosti. Komunikace se zrychluje, v tom je to těžké, mluvčí i novináři jsou pod stále větším tlakem.

ČT je komplikovaný podnik plný kontroverzních situací. Nestane se, že někdy byste dal kritice za pravdu, ale z pozice své funkce nemůžete?
Občas dám za pravdu nějaké recenzi pořadu, ale jinak ne. Situace v ČT byla komplikovaná před nástupem týmu Jiřího Janečka. Měla dluhy, chybělo jí jasné řízení, zaměstnancům se střídali šéfové a neměli motivaci. To vše je minulostí.

Už to není komplikovaná instituce?
Je složitá jako každá televize. Ale je stabilizovaná. Jiří Janeček vymezil kompetence a nastavil pravidla týmové práce s finanční motivací. Navíc máme díky týmu Františka Lamberta, mimochodem finančního ředitele roku, vyrovnané hospodaření zbavené stamilionových dluhů. A tomu před třemi roky nikdo nevěřil.

Když jste před deseti lety dostal nabídku pracovat pro Václava Havla, působil jste jako televizní novinář. Jak se to tehdy vlastně seběhlo?
Jednou, když jsem četl na Premiéře zprávy, mi říkali kolegové, že mně volal někdo z Hradu. Napřed jsem se strašně smál, myslel jsem, že to je vtip. Pak jsem se lekl, že jsem v těch zprávách asi zvoral něco, co se týkalo prezidenta… Pozvali mě, a já tam tedy šel spíš ze zvědavosti. Dodnes si pamatuji první pocity - když jsme totiž na Pražský hrad jezdívali se školou, myslel jsem si, že prezidentská kancelář je tam v přízemí za tím červeným kobercem a stolem, který bylo vidět zasklenými dveřmi v průchodu mezi nádvořími. A teď jsem zjistil, že se rozkládá po celém Hradě, to byl první šok.

Přišly ještě další šoky?
Ladislav Špaček mi tehdy říkal, že ta práce má spoustu nevýhod, ale jednu velkou výhodu a tou je krásný pohled na Prahu. Šel se mnou k oknu a ukazoval mi ho. Než jsme se rozešli, dal mi ještě kontrolní otázku, jestli mám rád psy. Myslel jsem si, že se, jak to v těchto pohovorech bývá, ptá proto, že chce slyšet kladnou odpověď. Já mám rád psy, mám třináctiletou fenku Deny, která tehdy byla skoro ještě štěně, tak jsem se o ní rozpovídal. Až po letech jsem se dozvěděl, že to byla jediná okolnost, kvůli které Láďa Špaček zvažoval, jestli mě má přijmout, protože on má se psy hodně špatné zkušenosti a děsí se jakéhokoli kontaktu. Bál se, že si tu svou fenku budu vodit do práce…

Dostal jste tedy nabídku, která se neodmítá.
Rozklepaly se mi nohy, až když jsem odešel. Myslel jsem si, že tam nemůžu nastoupit, byl jsem hrozně mladý, co já bych tak Václavu Havlovi mohl nabídnout. Ptal jsem se všech svých blízkých, kamarádů, partnera - všichni mi potvrdili, že na takovou šanci nelze říct ne.

Nelitujete, že jste do toho šel?
Určitě ne. Nastupoval jsem ale ve smutné době, měsíc poté, co zemřela paní Olga Havlová. Víte, že mě posadili do její kanceláře? Několikrát se mi stalo, že fenka paní Olgy Ďula čekala přede dveřmi, šla dovnitř a hledala paničku.

Znal jste prezidenta předtím?
Jen z médií jako novinář, měl jsem pocit, že je to velmi odvážný člověk. Musím říct, že zkraje jsem k němu vůbec nepřistupoval jako k člověku, pro mě byl dokonalý živoucí symbol doby. Právě na začátku, kdy ta práce vyžadovala stoprocentní nasazení, jsem s manželi Halovými třeba na cestách trávil několik dní v týdnu čtyřiadvacet hodin denně. Tam jsem si uvědomil, že i on je jenom člověk.

To bylo dobře, nebo špatně?
Zjistíte, že tihle lidé mají jak dobré, tak záporné vlastnosti. A abyste pro ně mohla pracovat, musíte se s tím smířit. Na každém, s kým pracujete, vám něco vyhovuje a něco vadí a musíte se s tím vyrovnat. Nebudu říkat, v čem bych byl vůči prezidentovi kritický, nebylo by toho ostatně mnoho. Ale ze začátku to byl ten nejtěžší moment, smířit se s tím, že je to normální člověk zmasa a kostí. Svým způsobem mi to v pětadvaceti letech začalo brát určité ideály. A to, co jsem do určité míry prožíval na začátku v Kanceláři prezidenta republiky, se mi s přibývajícími měsíci začalo v daleko větší míře stávat u všech ostatních vrcholových politiků v České republice.

V čem konkrétně? Zklamávali vás po lidské stránce, nebo profesní?
Hodně z nich v té lidské. Pohled pětadvacetiletého kluka byl, že přichází mezi špičku, ve kterou hrozně věří, že u ní je záchrana před všemi nespravedlnostmi každodenního života. Najednou zjistíte, že není, někdy nechtějí, někdy ani nemůžou „zachraňovat“, a když zjistíte, jací ti lidé jsou, nakonec třeba ani nechcete, aby vás někteří z nich „zachraňovali“. Vůbec nechápete, jak je možné, že na těch pozicích jsou. A to, musím říct, bylo bolestné zjištění. Říkáte si, no jo, když oni jsou takoví, kde je ta poslední instance? Možná to zní hrozně naivně, ale já to takhle prožíval. V pětadvaceti je člověk ještě plný ideálů, nadějí, že změní svět. Mně to bralo energii, najednou jsem cítil, že svět se asi nedá změnit…

A tahle skepse vám zůstala?
V pětadvaceti jsem nenáviděl slovo kompromis. Dnes už nevidím svět černo-bíle. Když jsem přišel na Hrad, myslel jsem si, že existuje jen černá a bílá a pan prezident Václav Havel je tu od toho, aby reprezentoval tu bílou.

A bylo to jinak?
Pozoroval jsem, že čím déle byl Václav Havel ve funkci, tím víc se ho to dotýkalo. Rok od roku každé rozhodnutí zvažoval víckrát, důkladněji, uvědomoval si, že kompromisy musejí přijít, a byly pro něj bolestné. Myslím, že každý rok byl pro něj těžší a těžší, protože vnímal dosahy svého rozhodování. A protože bytostně nesnáší konflikty, tak to pro něj nebyl jednoduchý čas. Stačí si přečíst jeho poslední knížku Prosím stručně.

Zveřejnil v ní poznámky, které psal jako pokyny zaměstnancům kanceláře, tedy se vás týkaly…
Ty poznámky si pamatuju živě, a nejvíc mě potěšilo, že se na tu dobu dnes už dokážu podívat s nadhledem, a zatímco tehdy jsme Pokyny Hradu řešili strašně vážně, teď jsem se nad některými upřímně zasmál. Mně se ta knížka líbí moc, povedlo se mu vytáhnout důležité momenty. Že být prezidentem není jen o tom, že někdo reprezentuje stát, pohybuje se v limuzínách, přijímá dary a doktoráty, ale že třeba na vnitropolitickém poli je to strašně složitá mocenská hra, v níž se profilují charaktery lidí. Vynechal sice některé konfliktní situace, ale dobře se mu podařilo popsat okolnosti a dobu paní Dagmar Havlové na Hradě, upřímně vysvětlit situaci, za jaké tam přicházela a co tam prožila.

Byl jste jako její mluvčí u toho, když se obraz první dámy měnil ze záporného do přijatelného až k pozitivnímu…
Byl jsem jednou pomocnou rukou, druhou byla Sabina Cingrošová, její tajemnice. Nejdůležitější v té proměně bylo, že ona našla sama sebe. Když přišla, nevěděla vůbec, do čeho jde, nebyla na to připravená. Jako oblíbená herečka byla zvyklá na pozitivní ohlas, mohla komunikovat s novináři, mohla korigovat to, co jim řekla. Najednou ale byli nepřátelští, neměla nikoho, kdo by jí poradil. Já s ní začal spolupracovat v Innsbrucku během prezidentovy hospitalizace, kde se nějak přirozeně vyjevilo, že si můžeme rozumět. Uvědomil jsem si, že je hodně komplikovanou osobností, se kterou musíte něčím zásadním projít, být s ní intenzivně, abyste pochopili její způsob myšlení a jednání. Ona má neuvěřitelnou energii, je nesmírně obětavá, dokáže rozdat sama sebe do úplných mikročástic, dokáže se úplně vyčerpat tím, že někomu pomáhá. Na druhou stranu je dost impulsivní a některé věci řeší podle momentálního rozpoložení a nedokáže v tu chvíli domyslet důsledky. A to byl asi kámen úrazu všeho, co se kolem ní zpočátku dělo.

Jak jste na to šel vy?
Zkraje jsem měl pocit, že ji musíme stylizovat. Načetl jsem spoustu materiálů a největší inspirací pro mě byla princezna Diana a její charitativní práce. Dokonce jsem jí kreslil různé grafy, předkládal analýzy, jakou cestou by měla jít. Pak jsem o tom ale začal pochybovat, přišlo mi, že pro ni jen vytvářím novou roli, scénář, který by se měla naučit.

Kdy se to zlomilo?
Prožívala těžké období, umíral jí tatínek na rakovinu tlustého střeva. Tehdy se dozvěděla, že v téhle zákeřné chorobě má Česká republika prvenství, že je to fenomén naší doby, kterému se tady nikdo nevěnuje, ačkoli stačí preventivní prohlídky. Založila nadaci, možná ani sama nečekala, jak ji ta práce nadchne. Najednou měla jiskřičky v čích, bylo zřejmé, že v tomhle bude sama. A prosadila preventivní program, který zachraňuje tisíce životů v téhle zemi. Za tento projekt ji ocenili mnohokrát i v zahraničí, třeba na kongresu karcinomu tlustého střeva ve Vídni ta její nadační práce sklidila obrovský obdiv. A bez zajímavosti není, že Hillary Clintonová ten projekt vlastně okopírovala. Paní Havlová měla tehdy námět na spot, který ukázala jen velmi málo lidem, mimo jiné i paní Clintonové během její pražské návštěvy. Do dvou měsíců ten spot běžel v amerických televizích, s Hillary Clintonovou v hlavní roli.

Jezdil jste s prezidentským párem na cesty do zahraničí, tam problémy nebyly?
Ne, tam nebyla pod tlakem novinářů, reprezentovala neuvěřitelným způsobem. Jí opravdu skládaly obdiv hlavy států. To jí pomohlo v době, kdy se jí nedařilo doma. Tou dobou taky našla jiný způsob oblékání - a když opouštěla Pražský hrad, byla první dámou par excelence. A musím říct, že mě paní Havlová několikrát překvapila, když jsem prožíval osobně těžké období. Nějak instinktivně to vycítila a dokázala mi pomoci, třeba maličkostí povzbudit…

Třeba když jste zveřejnil svou sexuální orientaci?
Ano, to se manželé Havlovi zachovali velmi vstřícně.

Proč jste se k homosexualitě přiznával?
Já ani neměl potřebu to dělat. Nikdy jsem nelhal, sice jsem to asi neříkal jasně a naplno, ale nikdy jsem nevytvářel kolem sebe nějaké konstrukce, třeba že mám přítelkyni, že se budu ženit a tak dále. Na Hradě to všichni věděli. Zaskočilo mě, když mě bulvární deník začal pronásledovat a jako by se snažil vydírat - my na vás něco víme a my to řekneme, pokud… Něco za to chtěli. Informace ze soukromí prezidenta. Byla to zvláštní situace - nemáte co tajit, ale někdo vám naznačuje, že jste vydíratelný. Z politických důvodů různé strany chtěly do Pražského hradu střílet. Moji kolegové už si v tisku zažili svoje aférky. Já byl mediálně čistý. Tak by se bylo hodilo ukázat, že ten „slušný, seriózní“ tiskový mluvčí Pražského hradu má ještě druhý život.

Jak se na tu dobu zpětně díváte?
Prožíval jsem to silně už kvůli Hradu a samozřejmě kvůli rodině. Moji blízcí žijí na malém městě a homosexualita je něco, o čem se i uvnitř v rodině těžce mluví, natož na veřejnosti. Tehdy jsem si uvědomil, jak je docela jiné s nadhledem někomu radit, a jak nadhled ztrácíte, když se to týká vás. Vyhledal jsem nejen příbuzné, ale také kolegyni z branže. Vyhodnotili jsme to a řekli si, že nejlepší bude s tím vyjít sám, raději než čekat, jakým vykonstruovaným skandálem na mě zaútočí. Jak víte, vybral jsem si Lidové noviny, scházeli jsme se víckrát, brali to zodpovědně, nebyl to běžný rozhovor. Dva dny před tím, než to mělo vyjít, se mi podlomila kolena, když jsem viděl náhled na papíře, ztratil jsem odvahu. Následovaly ukrutné dva dny strachu, rozhovorů s rodiči, kteří byli vyděšení. A toho 9. září 2000, kdy rozhovor vyšel, jsem neměl odvahu tu zůstat, letěl jsem ranní linkou za přítelem do Londýna, zapnul jsem si rádio - kupte si LN, Martin Krafl se přiznává ke své homosexualitě -to se mi udělalo špatně. V letadle na stolku u vchodu ležely ty noviny s mojí fotkou v záhlaví - šel jsem uličkou, všichni ty noviny měli v ruce - cítil jsem se jako na pranýři. Ani nevím, jak jsem přečkal ten let. Vedle mě seděl Brit, vzal si taky české noviny, v záhlaví u té mé fotky bylo velmi srozumitelně napsáno sexuální orientace - on na mě ukázal, jestli jsem to já a o čem to je a já mu řekl, že o mé práci. Radši nemyslet, co si pomyslel…

Nakonec jste se musel vrátit do jámy lvové. Bylo to těžké?
Když jsem za pár dnů přiletěl zpátky, byl jsem ohromen, jak velkou pozitivní reakci to vyvolalo. Například Pavel Vítek a Janis Sidovský se rozhodli, že mě v tom nenechají, a zveřejnili svůj vztah. Nebudu lhát, dostal jsem i záporné reakce, ale většinou byly anonymní a dovětek vždycky vysvětlil, proč se na mě zlobí: nejen že jste gay, ale vy jste taky obhajoval za manžele Havlovy to a to… Negativní reakce byla kvůli něčemu jinému a tohle byla jen katarze.

Takže pak byl klid?
Když ten článek vyšel, myslel jsem si, že je to to nejhorší, co jsem svým blízkým mohl způsobit. Mamince, partnerovi, který nestál o publicitu… Ale to nejhorší přišlo až později. Stal jsem se na pár měsíců bulvárními fotografy sledovanou osobou. Za každou cenu chtěli získat intimní fotku s mým partnerem. Nebo vůbec s muži. Kamkoli jsem šel, všichni na mě číhali. I mé přátele, kteří nebyli gayové, to vyděsilo. Bohužel jsem si prošel i několika titulními stranami deníku Super, včetně reklamy v televizi. Že měním partnery, že pořádám orgie... To rodinu zasáhlo nejvíc, to bylo hodně těžké. Ale věděl jsem, že žádná soudní žaloba to nevyřeší, že vlastně vždycky to byl útok na manžele Havlovy nebo na prezidentskou funkci. Pro ně jsem nebyl zajímavý jako Martin Krafl, ale vždycky jen jako mluvčí KPR. Čili zástupný útok na Hrad. Moje rodina to tak ale nevnímala a mamince a babičce tohle těžko vysvětlíte… Tehdy jsem si natvrdo uvědomil, jaké to je prožívat tyhle útoky, vědět, že jsou lživé, dotýkají se vašeho života a života vašich blízkých a nemůžete s tím nic udělat. A líp jsem chápal, co prožívají Havlovi v podobných situacích.

Změnilo se něco zákonem o registrovaném partnerství?
Změnilo se moc, jednak že se o tom mluví, diskutuje. V době, kdy my dva dělali ten článek, se vůbec o tomto tématu nemluvilo. Lidi mi vyjadřovali sympatie, jako bych udělal něco zakázaného. Během šesti let jsme zaznamenali ohromný posun. Rozzlobil mě argument prezidenta Klause, že zákon povyšuje homosexuální vztah nad jiné menšiny a že by se měl srovnat ke vztahu druha a družky. Neměl pravdu, druh a družka mají možnost kdykoli ze dne na den zvolit komfortnější způsob společného života, který spočívá v manželství. My nikdy tohle nemohli. Ten zákon nás uznal ve společnosti, dal nám i za cenu ústupků určitou legitimitu. U nás je to ale pořád ještě téma, znám země, kde už ne - Německo, Austrálie, Holandsko, Británie, Švýcarsko. Už to není nic, co by stálo za nějakou mimořádnou zprávu. Možná jen když se k homosexualitě přihlásí nějaký vrcholný politik, protože ve světě politiky je těch, kteří našli odvahu, mnohem míň než ve světě umění a showbyznysu.

Váš přítel s vámi nežije. Chystáte se dát svému vztahu oficiální rámec?
On už patnáct let žije v zahraničí, momentálně ve Švýcarsku, ale ano, uvažujeme o tom. Ale chtěl bych, aby to byla hodně intimní záležitost mezi mnou, mým partnerem, rodinou a našimi hodně blízkými kamarády. Zatím jsme o tom mluvili teoreticky, čas ukáže. Jsme oba Evropani, já duší hodně Čech s německými geny po prarodičích, on je hodně evropský, ne-li globální, možná by mu Čechy už byly malé. A tak jsme uvažovali, že by nebylo špatné udělat ten obřad na nějakém hezkém místě v Evropě… Ukázalo se, že to není tak jednoduché. Zákon na to nepamatuje, museli bychom pracovníka matriky Prahy 1 dovézt na to místo v zahraničí.

Jak si ten život představujete, když žijete každý jinde?
Komunikujeme denně, jsou mobilní telefony, internet, létáme sem a tam, jsme si velmi blízko a všechno spolu řešíme, není den, kdy bychom o sobě nevěděli, takže svým způsobem jsme spolu spojeni intenzivně… Doufám ale, že jednou zestárneme vedle sebe!