Na indiány si hraju pořád, říká výtvarník Pavel Čech

LN: Ve vašich knihách se často objevuje příběh nerozlučných kamarádů, kteří spolu podnikají nejrůznější dobrodružství. Měl jste i vy takového kamaráda?
Když jsem byl ve škole, většina spolužáků hltala Ábíčko, mě bavily Rychlé šípy. Sháněl jsem je všude možně, a když už jsem měl jeden sešit, tak putoval po dvou třech kamarádech. Bavili nás výpravy do lesů, učili jsme se střílet z luku, stavěli jsme týpí. Snažili jsme se žít jako ve foglarovkách a podle knihy Dva divoši. Jezdil s námi můj bratranec, který je o šest let starší. Společně jsme si vymýšleli různé dobrodružné příběhy. Myslel jsem na ně i ve škole. Snil jsem o tom, že jednou budu mít skrýš, která bude daleko od toho světa, kde se řeší, jaké mám známky a kam půjdu na střední.

LN: Nakonec jste se vyučil zámečníkem a zamířil do továrny. Jak jste si na ten svět zvykal?
Nejdřív to byl šok. Obrovská hala, hluk, špína. Po čase mě dělníci vzali mezi sebe a mě začala bavit práce se železem. Tehdy vznikly moje první výtvarné objekty a první komiksy. Po šesti letech jsem si řekl, že zkusím něco nového a šel jsem k hasičům. Byla tam dobrá parta, můj šéf mi fandil. Vždycky o přestávce mi říkal: „Pavle, nekecej s náma, běž malovat.“ V roce 1990 jsme s kamarádem vydali náš první komiks Dobrodružství Honzy Štístka. Nabízeli jsme ho trafikantům v Brně. Občas se slitovali a pár kusů strčili mezi všechny ty nové časopisy, které tenkrát začaly vycházet. Pak jsme si řekli, že pokoříme Prahu. Nacpali jsme do hokejové tašky tři sta komiksů. Po celodenním licitování jsme udali dvaadvacet kusů.

LN: V roce 2000 jste konečně našel nakladatele. Uvažoval jste o tom, že půjdete na volnou nohu?
Já jsem vůbec nevěřil, že bych se kreslením mohl uživit, ale postupně přicházely další a další nabídky. Byl jsem u hasičů a ve volných chvílích kreslil. Tenkrát jsem si sehnal první ateliér na půdě, přímo naproti staré brněnské radnici. Z půdy byl vstup na střešní balkon, ze kterého se dalo vylézt na kominické lávky. Často jsem tam maloval a pozoroval ty mravence - lidi pod sebou. Právě na té půdě vznikl příběh O čertovi, který je o lásce mezi čertem a kominickou dívkou. Tahle knížka vyšla v roce 2001, už bylo několik dotisků. Dodnes se mi ozývají děti, které na knížce o čertovi vyrostly.

LN: Velký úspěch má i vaše mapa Stínadel. Jak se vám podařilo identifikovat místa, kde působily Rychlé šípy?
Přečetl jsem znovu stínadelskou triologii a našel všechny zmínky o konkrétní lokalitě. Mapa začíná Rozdělovací třídou. Nakreslil jsem všechny ulice, průchody i místo, kde Jan Tleskač zkoušel své létající kolo. Testoval jsem mapu na kamarádech, jestli někdo najde chybu. Jeden známý mi řekl, že jsem omylem zakreslil uličku o pět ulic dál. Z mapy jsem udělal grafický list, který potěšil mnoho mých kamarádů.
LN: Kromě dětských knih jste ilustroval také knihy Michala Ajvaze. Jak jste se k němu dostal?

Když Petr Kotek na začátku devadesátých let natáčel film Záhada hlavolamu, poslal jsem mu mapu Stínadel. Zeptal se mě, jestli znám Druhé město od Michala Ajvaze, že ho čtou všichni odrostlí Vontové. Prý je to takové pokračování Záhady hlavolamu pro dospělé. Když jsem si Ajvaze přečetl, byl jsem zklamaný. Teprve o pár týdnů později mi došlo, že je to geniální dílo. Osobně jsem ho neznal, zajímalo mě, jak vypadá. Čekal jsem na něj v kavárně. Najednou se přede mnou objevil asketický typ s pavoučími vlasy a já hned věděl, že to je on, vypadal úplně jako postava z jeho knížek.

LN: Díky ilustracím jste se seznámil také s Jiřím Reynkem. O čem jste si povídali?
Můj nakladatel mě mnohokrát vzal do Petrkova. Jednou jsme seděli s Jiřímvté jejich reynkovské kuchyni a já se ho zeptal, jestli četl mojí oblíbenou knížku Dva divochy od Setona. A on mi řekl: „Mně se to líbilo, ale vždycky mi bylo líto, že jsem neuměl rozdělat oheň třecími dřívky.“ Tak jsem mu odpověděl, že to umím, a on řekl: „A naučíš mě to?“ Vyšli jsme do zahrady, všechno jsem si nachystal a během chvilky už byl vidět plamínek. Otočil jsem se a vidím, jak mi Jiří kouká přes rameno. Takový věchýtek v kabátku a přes ty brejličky bylo vidět, jak je z něj najednou zase ten dvanáctiletej kluk.

LN: Vy jste vlastně z toho dětského světa nikdy neodešel.
Na to jsem myslel dost často, že až budu mít občanku, už to bude doklad o tom, že jsem dospělý. Nebo až se mi narodí děti, ale vlastně mě to nikdy nepřešlo. Do lesů jezdím pořád, i když už to nejsou ti kamarádi z dětství. Pořád si stavíme týpí a střílíme na sebe lukem. Vloni jsme byli na táboře Ligy lesní moudrosti a přijela i Setonova vnučka - Julia. Byla tam s námi týden a pak řekla, že takhle si to její dědeček představoval, když snil o životě podle Ligy lesní moudrosti.