Bém se ke komunistům dostal oklikou, když musel zdůvodňovat pro občanské demokraty ožehavou věc: jejich potupné krajské koalice se sociálními demokraty. Je to takové trauma, že Bém hovořil o „Sofiině volbě“: politici ODS stojí před dilematem, zda se dopustit „mesaliance“ se sociálními demokraty, anebo si uchránit svou čistotu, ale pustit tak poprvé komunisty do krajských rad.
V tomto dilematu se ovšem poznají i jiní. Odvolávali se na ně lidovci i Unie svobody, když vládli s ČSSD (Paroubek si pak stejně s komunisty prohlasoval to, co potřeboval), odvolával se na ně Miroslav Kalousek, když po volbách v létě 2006 tajně (a politicky sebevražedně) vyjednával s Paroubkem o vládě. Sofiina volba je působivý příměr zvlášť pro generaci, která na Styronově románu vyrostla (vyšel u nás v roce 1984). Pro opravdu přiléhavé přirovnání ale musíme jít o kousek dál, do normalizačních let. Když tehdy lidé ve funkcích sami sobě zdůvodňovali, proč se přidali k normalizátorům, tvrdili: Musíme se obětovat, protože jinak místo nás přijdou daleko horší svině. Dnes pro některé krajské politiky ODS roli fíkového listu plní komunistické nebezpečí, ale účel je stejný: moci zůstat ve funkcích.
Jestliže Bém evokoval dramatickou četbu z mládí, Paroubek naopak zvolil masku jediného dospělého člověka v místnosti. Opravdu si myslíte, že dnes, kdy jsme v EU, hrozí kvůli pár komunistickým radním znárodňování či světové revoluce? ptal se pobaveně.
Ne, ke komunismu se už nebudou vracet ani v Rusku. Hrozí či děje se něco jiného: do krajských rad usedají lidé, kteří zavinili právě ty problémy, které dodnes tvoří značnou část práce krajských vlád: mizerné silnice, rozpadající se památky a paneláková sídliště, která, jak je vidět v Janově, to nejhorší teprve čeká. (Zato tehdy byla práce, pochvalují si lidé, z nichž mnozí o práci až tolik nestojí.)
Na knihy jako Sofiina volba se tehdy musely stát fronty, pokud nebyly zakázané. K moci se vracejí lidé, kterým to nevadilo.
V tomto dilematu se ovšem poznají i jiní. Odvolávali se na ně lidovci i Unie svobody, když vládli s ČSSD (Paroubek si pak stejně s komunisty prohlasoval to, co potřeboval), odvolával se na ně Miroslav Kalousek, když po volbách v létě 2006 tajně (a politicky sebevražedně) vyjednával s Paroubkem o vládě. Sofiina volba je působivý příměr zvlášť pro generaci, která na Styronově románu vyrostla (vyšel u nás v roce 1984). Pro opravdu přiléhavé přirovnání ale musíme jít o kousek dál, do normalizačních let. Když tehdy lidé ve funkcích sami sobě zdůvodňovali, proč se přidali k normalizátorům, tvrdili: Musíme se obětovat, protože jinak místo nás přijdou daleko horší svině. Dnes pro některé krajské politiky ODS roli fíkového listu plní komunistické nebezpečí, ale účel je stejný: moci zůstat ve funkcích.
Jestliže Bém evokoval dramatickou četbu z mládí, Paroubek naopak zvolil masku jediného dospělého člověka v místnosti. Opravdu si myslíte, že dnes, kdy jsme v EU, hrozí kvůli pár komunistickým radním znárodňování či světové revoluce? ptal se pobaveně.
Ne, ke komunismu se už nebudou vracet ani v Rusku. Hrozí či děje se něco jiného: do krajských rad usedají lidé, kteří zavinili právě ty problémy, které dodnes tvoří značnou část práce krajských vlád: mizerné silnice, rozpadající se památky a paneláková sídliště, která, jak je vidět v Janově, to nejhorší teprve čeká. (Zato tehdy byla práce, pochvalují si lidé, z nichž mnozí o práci až tolik nestojí.)
Na knihy jako Sofiina volba se tehdy musely stát fronty, pokud nebyly zakázané. K moci se vracejí lidé, kterým to nevadilo.
