13. května 2010 8:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

´Na přechodu pro chodce,
tam drtí tatra důchodce´

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Poslední žena popravená v Českolovensku Olga Hepnarová | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Poslední žena popravená v Českolovensku Olga Hepnarová | foto: Reprofoto
Literatura o vrazích je dosti rozšířeným žánrem. Má to svůj původ v lidské psychice, kterou přitahuje to, čeho se sama děsí.

Zvláštní českou vražedkyní je Olga Hepnarová, dvaadvacetileté děvče s náklaďákem, kterým v 10. července 1973 zavraždila na Strossmayerově náměstí v Praze osm lidí.

Kolem její případu vzniklo cosi jako černá a temná legenda, jejíž vlny se šířily ve zvukotěsném prostoru československé normalizace. O případu, který se stal za bílého dne uprostřed Prahy, sice nešlo mlčet, ale psalo se o něm jen minimálně a režim se ho snažil sprovodit tiše ze světa (Hepnarová byla popravena 12. března 1975, byla to poslední popravená žena v Československu).

Přesto si mnozí, jako pisatel těchto řádků, ještě z konce 80. let pamatují na jakýsi "mýtus Hepnarová", který měl dvě podoby: lidovou ("na přechodu pro chodce / tam drtí tatra důchodce") a řekněme intelektuální, která v Hepnarové viděla českou existencionalistku, čtenářku Kafky, Camuse a Sartra, mladou filozofku, která obrátila bezvýchodnost v radikální čin, jímž vmetla společnosti do tváře svůj protest. Interpretoval se jako druhý, inverzní čin Palachův, nyní obrácený nikoli proti sobě, ale vůči hluchému a apatickému davu. Nejasně se mluvilo snad i o jakémsi jejím literárním odkazu, snad o nějakých básních či filozofické závěti.

Kniha známého "litfaktaře" Romana Cílka je v tomto ohledu docela dobrým tlumičem vášní a mýtů, je v ní shromážděno asi vše, co se k případu dá sebrat a má nějakou relevanci. Především tedy protokoly z vyšetřování, které začalo hned poté, co Olga Hepnarová najela s řádně vypůjčenou pragovkou na refýž tramvají 12 a 14, vylezla z kabiny náklaďáku, okamžitě se k činu přiznala a zdůraznila, že jej provedla vědomě a úmyslně. Je tu podrobný popis onoho dne, ale samozřejmě, co tomu předcházelo, jak se na tento skutek připravovala, jak ho den po dni plánovala, co pro to musela udělat nebo zase to, co by ho mohlo případně odvrátit.

Je tu mnoho stránek věnovaných výpovědím těch několika jejích známých, kteří se k ní přece jen trochu přiblížili, i když to bylo obtížné, ba nemožné. Jedinou výjimkou byl snad jistý Mirek, který s ní jakoby chodil, což byla spíše jeho iluze, neboť v jejím životě hrál roli zcela vedlejší. Vlastně nikdo nehrál v jejím životě žádnou zvláštní roli. Samozřejmě se něco dozvíme o její rodině, která nebyla ničím asi výjimečná, otec bankovní úředník, matka lékařka(!), jedna starší sestra, snad jediným příznakem těch lidí byl citový chlad či citová zakrnělost, ale asi ani ta nepřesahovala jaksi běžné normy či nelze z ní jednoduše vysvětlit tu hrůzu, k níž Olga dospěla.

Roman Cílek je v tomhle smyslu uměřený, komentuje jen, co je nutné, emocionální je tak, jak je u tohoto případu nezbytné. Nepouští se ani do nějakých psychofilozofických úvah a konstrukcí a hypotéz, což je k prospěchu věci. Cituje hojně, co po Hepnarové zbylo, především je tu celá její "závěť", kterou sepsala před činem a poslala do Svobodného slova, Mladého světa s prosbou, aby ho dali také chudákovi spisovateli Adolfu Branaldovi, "až bude psát příští knihu o dnešních zločincích"... Hepnarová nejspíš myslela knížku krimireportáží Důvod k zabití, která vyšla v roce 1969 a ona byla jistě její čtenářkou. Cílek píše, že dopis se zřejmě k Branaldovi nedostal.

I ten dopis poněkud tlumí představy o mimořádné hloubce této politováníhodné bytosti. Je to dopis velké, ohromující sebestřednosti, nestravitelného stavu ublíženosti, který si však velmi obtížně a nijak přesvědčivě hledá důvody pro svou nenávist: "ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, ponižována, snad kromě Pražských komunikací, kde se mnou jednají slušně – oficiálně". V tomto duchu pak vynáší svůj ortel: "A rozhoduji se takto: oplatím svým nenávistníkům. Kdybych odešla jako neznámý sebevrah, bylo by to příliš laciné." Jak známo, "oplatila" nikoli "svým" nenávistníkům, nýbrž zcela neznámým lidem.

Ke knize je připojen zvláštní dodatek – upoutávka k připravovanému filmu. Něco takového se ostatně dalo čekat. Mladí filmaři Petr Kazda a Tomáš Weireb o Hepnarové píší jako o "fantomu", na který si prý "nutně potřebovali sáhnout, prožít s ním utrpení i (ne)možné vykoupení". A pak dokonce, že "být s Olgou Hepnarovou znamená poznávat sám sebe". Kdyby nepovídali...

Roman Cílek: Olga Hepnarová. Zabíjela, protože neuměla žít.

Praha, nakladatelství XYZ.
Praha 2010. 332 s.


  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.