10. ledna 2016 8:08 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Na ‚silnici smrti‘
zabily plameny basketbalistu Vahalu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Vladan Vahala (vlevo) v kvalifikačním zápase na ME v basketbale proti Estonsku... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Vladan Vahala (vlevo) v kvalifikačním zápase na ME v basketbale proti Estonsku... | foto: Lidovky.cz
PRAHA Ten večer bylo veselo a zábava měla pokračovat dlouho do noci. A také pokračovala. Basketbalisté Opavy zrovna porazili soupeře z Brna a po úspěšném vstupu do nové sezony se těšili na oslavu narozenin spoluhráče Davida Zdeňka. Vyrazili na ni všichni. Všichni až na kapitána týmu. „Užijte si to, kluci... Ale já jedu do Pardubic, chci vidět rodinu,“ spěchal s omluvou k zaparkovanému vozu. Tohle rozhodnutí se Vladanu Vahalovi stalo chvíli nato osudné.

Chladnou tmou pronikaly dešťové kapky, jako by počasí chtělo vyslat signál, že podzim se pomalu blíží. Jízda si žádala za volantem opatrnost. Cesty byly kluzké.

Na té na Svitavsku u obce Gajer obzvlášť, pietních míst tu v minulosti přibylo několik. Jenže tentokrát už bylo příliš pozdě.

Byla sobota 16. září 2000...

Vedle vozovky šlehaly do několika metrů žhavé plameny, v nichž během pár vteřin vyhasl život sportovního talentu. Vladan Vahala krátce po dvacáté hodině vyjel mimo silnici. A vrak jeho octavie po bočním nárazu do stromu vzplál.

Jestli měl vůbec nějakou šanci se zachránit, se už nikdo nikdy nedozví, vylézt z vozu bohužel nestihl. Ještě mu nebylo třicet.

Doma na něj čekal sedmiletý syn Filip. I natěšení rodiče.

„Měl tě moc rád... Je mrtvý.“

„Panebože... Je to vůbec možné?“ Manažera opavského klubu Dušana Štěničku jako by opařili horkou vodou. „Vždyť jsme se ještě včera večer spolu bavili.“

Zůstal v šoku stejně jako ostatní členové basketbalového mužstva. Tiší a zasmušilí, hledící do prázdna. Ale teď to nebylo ani tak mužstvo, ale spíš skupina osamělých mužů, z nichž se s tragédií každý vyrovnával po svém.

Ta zpráva se poslouchala těžko. A ještě hůř se dala vstřebat.

Nedělní ráno rozzářilo slunce, když Vahalův zdrcený otec vytočil telefonní číslo Reného. Ke svému staršímu synovi jen chvějícím se hlasem tiše pronesl: „Měl tě moc rád... Je mrtvý.“

U hal v Opavě i Pardubicích lidé zapalovali svíčky. Najednou nebylo na basketbal ani pomyšlení.

Ještě před několika hodinami Vladan skákal pod koši a k první výhře sezony přispěl třinácti body. Na hřišti bojoval 22 minut čistého času. Stal se třetím nejlepším střelcem domácích.

Poprvé v životě vedl svůj tým jako kapitán, té role si nesmírně vážil. Uměl být v kolektivu vůdcem. Uměl vzít na sebe zodpovědnost a strhnout ostatní.

Jenže teď se klub musel vyrovnávat s velkou ztrátou. Vedení okamžitě požádalo o odložení příštího utkání v Děčíně a oba plánované tréninky kouč František Rón raději hned rozpustil.

„Když jsem si v neděli večer pustil Branky, body, vteřiny a tam mluvili o Vladanovi, byl jsem naprosto v šoku,“ vzpomínal jeho mládežnický trenér Jan Procházka. „Víte, byla to pro spoustu lidí strašná rána. On byl výborný kluk.“

Střelec spasitel se zlatou rukou

A rovněž výjimečný dříč. Důkaz toho, že když si jdete za svým cílem poctivou a tvrdou prací, můžete ho opravdu dosáhnout.

Před svou smrtí byl Vladan Vahala na vrcholu slávy.

V Opavě získal mistrovský titul, stříbrnou medaili i bronz. V klubu se stal trenérovou pravou rukou. A patřil i do užšího výběru reprezentace, kde působil sedm sezon.

Za Česko si také o rok dřív zahrál na mistrovství Evropy ve Francii, kde pomohl porazit silné Litevce a Řeky. Střílel důležité body. Zkrátka kanonýr k pohledání.

Trenér Rón, jenž ho kdysi vedl i v národním týmu, pak na některé momenty vzpomínal. Hlavně na Univerziádu 1995 v japonské Fukuoce, kde Češi skončili čtvrtí...

Křídelník Vahala tam svou trojkou vyrovnal skóre v poslední vteřině prvního prodloužení a bitvu s Británií tým vzápětí otočil. „Při posledním oddechovém čase jsme si namalovali akci, na jejímž konci byl právě Vladan,“ vyprávěl Rón.

Nebo další památná chvíle o tři roky později: důležitý krok k postupu na evropský šampionát se udál Vahalovou zásluhou. Tehdy se na půdě Švédska opět rozhodl pro trojku v poslední sekundě a poslal mužstvo do vítězného prodloužení. „Náhoda,“ usmíval se skromný hrdina utkání. „Ale na tenhle okamžik asi jen tak nezapomenu.“

Přezdívali mu „Vařič“. Ten se zlatou rukou.

Vždyť v lize celkem nastřílel úctyhodných 4175 bodů a v historických tabulkách české samostatné soutěže je v počtu trojek dodnes v nejlepší desítce. Na svém kontě jich měl 629.

Přitom v dětství to na tak slibnou budoucnost dlouho nevypadalo. Vladana k basketbalu přivedl otec jeho kamaráda, v žákovských třídách i dorostu se ale svým vrstevníkům fyzicky nepodobal. Vypadal jako dítě z mladšího ročníku.

Vrátím se, sliboval v klubu

Po palubovkách běhal i jeho o pět let starší bratr René, který to v kariéře dotáhl do druhé nejvyšší ligy za pardubickou Teslu. Vladan měl silnější vůli. A později z ní těžil.

V týmech zpočátku nijak nevyčníval, byl spíš hráčem druhé kategorie. Chleba se však začal lámat v době kolem patnácti let. To si ho vzal trenér Procházka pod ochranná křídla a začal mu na hřišti dávat stále víc prostoru. Byť si to musel obhajovat u řady lidí.

„Ale já cítil, že to v sobě má. Hlavně měl chuť na sobě neustále pracovat a v tréninku opakovat dokola stejné věci,“ pamatuje si kouč. Když byly Vánoce, Vladan místo salátu a řízků vzal raději míč a šel házet ven do zimy. „Běžně v hale trénoval tři hodiny. Úplně sám.“

Ve starším dorostu z něj už rostl hráč špičkové úrovně. Do české reprezentace poprvé nahlédl poměrně pozdě – až v juniorské kategorii do 19 let.

Když vystudoval a stal se inženýrem chemie, v Pardubicích už platil za jednu z opor mužstva. V roce 1997 se rozhodl pro kariérní postup.

Přestoupil do ambiciózní Opavy, kde nakonec odehrál tři sezony. Na východě Čech mu to nikdo nezazlíval. „Odvedl tu pořádný kus práce, všichni to věděli. Navíc se klub potýkal s ekonomickými problémy, bylo jasné, že chce jít za lepším,“ vybavuje si Procházka.

Vahala slíbil, že se jednou vrátí. Netušil, že to nikdy nesplní...

Závislost na osobním léčiteli

Okolí si ho vybavuje jako impulzivního člověka, jenž se nebál radikálních rozhodnutí. Možná tomu odpovídá i charakter rychlé jízdy, jež mohla být příčinou havárie.

Spoluhráči si těžce zvykali, že většina akcí končí jeho střelou, ale trenérům to nevadilo – proč také, když je proměňoval v body? Na hřišti byl občas sobec. Jenže sobeckost v sobě musí střelec mít.

Podle jeho okolí byl ale zároveň i velmi společenský, v partě uměl držet dobrou náladu. A když měl problémy, nikoho neotravoval.

„Snažil se užívat si života, tak trochu bohémsky,“ popsal ho kdysi bývalý kondiční kouč Miroslav Mařádek. „Byla to jeho reakce na těžkou dřinu a velkou zodpovědnost v týmu. Byl si vědom svých kvalit a kompenzoval to odreagováním.“

Jednu zvláštnost ovšem Vahala měl. Během kariéry byl upnutý na osobního přítele a léčitele, který mu měl vysílat vlny pozitivní energie. Milan Těšík je už také po smrti, ovšem hráči v časech jeho slávy pravidelně pomáhal.

Povídá se, že na něm byl Vahala až extrémně závislý. Svědkem jedné takové situace byl i bratr René, dnes stavební expert. „Bráchu bolela záda tak, že nemohl ani chodit, natož hrát večer zápas. Když ten pán přišel a začal mu vestoje energii vysílat, bral jsem to jako krásně sehrané divadlo. Jenže Vladan za pár hodin opravdu stál na hřišti.“

Manželství mu sice po pár letech nevyšlo, ale vše si vynahrazoval chvílemi trávenými se synkem.

Kvůli angažmá v Opavě s ním nemohl být pořád. A tak hledal příležitost i v onen osudný večer...

Nebezpečně nevinná cesta

Srpen 2004. Od Vahalovy nehody uplynuly téměř čtyři roky, když se na úplně stejném místě stala v noci další velká tragédie.

Dvě rodiny z Děčína tehdy jely v plně naloženém autě na dovolenou na Slovensko, když jim z protisměru nečekaně vjela do cesty dodávka. O život přišly oba rodičovské páry i malé holčičky ve věku šesti a osmi let. V autě smrti přežil jenom roční chlapec, z něhož se stal v mžiku sirotek.

Hlavní silnice ze Svitav do Litomyšle vypadala ještě před svou úpravou na první pohled nevinně – rovinka se stáčela jen do mírné zatáčky. Jenže o to větší nebezpečí tenhle úsek představoval. Řidiči tu běžně porušovali devadesátku. A počet obětí rostl. Je mezi nimi i Vladan Vahala, jenž tento svět opustil příliš brzy. Na vrcholu zářivé kariéry. A jako muž, který měl převážnou část života stále ještě před sebou. „Vařič“ se zlatou rukou.

Dodnes nechápu, co se tam tenkrát mohlo stát

Když měl uprostřed povídání vzpomínat na osudný den, odmlčel se dojetím. „Promiňte...“ Chvilku bylo ticho. „V rodině je to velké tabu,“ omlouval se René Vahala (50).

Od tragické smrti jeho mladšího bratra uplynulo v době rozhovoru téměř třináct let, přesto se mu o ní snadno nemluví. „Pořád je to pro naši rodinu hodně těžké. Když pomyslím, co to dělá se mnou, pak si nedovedu představit, jak to snášejí rodiče.“

Sílu promluvit však našel.

LN Jak často na Vladana vzpomínáte?

Často, velmi často. V rámci každodenního života nebo když hraju tady v Pardubicích okresní přebor v basketbalu. Při řízení v autě taky, samozřejmě.

LN Jste od té doby za volantem opatrnější?

Rozhodně ano. Vždyť dvakrát... To už by bylo pro naše rodiče trochu moc.

LN Je něco, co vám bratra připomíná nejvíc?

Těch věcí je hodně a každá taky hodně bolí. I proto se už s tátou nechodíme dívat ani na ligové zápasy. A jestli se mě ptáte na nějaký talisman, tak žádný nemám. Jen jeho bundu, kterou jsem si nechal z piety. Čas od času ji na sebe hodím.

LN Jaký jste spolu měli vztah?

Asi jako všichni bráchové jsme se v dětství rubali, co to šlo. Ovšem když se někdo postavil proti jednomu z nás, hned jsme se spojili. Po dětství jsme šli už každý vlastní cestou – já do školy v Praze, on kvůli sportovní kariéře zůstal v Pardubicích. Co ale vím, je to, že každé naše setkaní pak bylo velmi upřímné. Ten kluk byl prostě bezvadný.

LN Držel jste nad ním jako starší sourozenec ochrannou ruku?

V dětství jo, a když jsme se pak vydali každý jinudy, už to ani nebylo potřeba. Vladan vyrostl ve vysokého urostlého chlapa, takže si pozici uměl ochránit. Jemu nikdy nebylo potřeba dělat chůvu. Navíc díky sportu získal spoustu kamarádů, kteří stáli na jeho straně.

LN Byli jste si povahově podobní?

Do určité míry ano. Jestli někdo tvrdí, že byl pruďas, pak jsem pruďas asi taky, protože něco občas přeteče i mně. Ale on byl na rozdíl ode mě, toho uzavřenějšího, hodně společenský. V tom jsme se asi lišili nejvíc.

LN Míval z něčeho strach?

V dětství snad jen z toho pocitu, kdy vás přepadne horečka. Bál se jí. V dospělosti pak samozřejmě ze zraně ní, protože ho živil sport. Do určité míry nás opustil na vrcholu – vždyť dělal kapitána Opavy a v reprezentaci si zahrál i na mistrovství Evropy. Na české úrovni toho dosáhl fakt moc. Jak talentem, tak tou obrovskou dřinou, kterou jsem u něj občas ani nechápal.

LN Navštívil jste místo té smrtelné nehody?

Projel jsem tudy mnohokrát, protože jsem nedaleko odtamtud pracoval. Ano, znám to místo velmi dobře.

LN Stavíte tam?

Ne.Jen čas od času, když teď služebně projíždím směr Brno, pouze projedu. Ono je to tam navíc už upravené, silnice vede o kus dál, než se to stalo. Tím, že bych tam zastavil, stejně nic nevyřeším. Spíš to řeším v hlavě.

LN Uměl jste si někdy vysvětlit, co se tam tehdy opravdu stalo?

Právě že vůbec. Je pravda, že křížků a kytiček tam stojí už hodně, ale já nechápu, jak tam někdo může sjet ze silnice. Žádná zatáčka, jen rovinka. Nevím, zda někdo předjížděl, nebo tam lidé mívají mikrospánek, jak ostatně někdy tvrdí policie... Ale aby všichni usínali na jednom místě? To je trochu divné, ne?

LN Dokážete o tom už v rodině mluvit?

Spíš je to velké tabu. Ani nevím, jestli se s tím někdo z rodičů dokázal vyrovnat líp, protože pecka to byla pro oba. Kdo má dítě, chápe, co to asi je, kdyby měl o ně přijít. Ono to pořád dělá hodně se mnou, natož pak s rodiči. Tomu tématu se raději vyhýbáme.

LN A co Vladanův syn? S ním se stýkáte?

Občas ano, i když dnes je už dospělý, takže je to v menší míře. Ale v jeho dětství jsme ho brali na hory, aby byl víc v kolektivu, protože žít sám s mámou je přece jen trochu jiné. Já mám o rok a něco staršího syna, kluci si spolu rozumí dodnes. A hodně blízký vztah má i se svým dědou. Náš táta mu chtěl celou dobu vynahradit ztrátu Vladana. Dávají mu společně s mamkou první poslední.

LN Co dnes Filip dělá?

Sportovní typ on nikdy moc nebyl, takže ho nebral ani basketbal. Ale je určitě šikovný třeba ve hře na klavír. Navíc už odmalička mluvil neustále o medicíně a teď ji v Praze také opravdu studuje. Takže si alespoň plní dětský sen.

VÍTĚZSLAV ČERMÁK
  • 0Diskuse


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nuda, nebo zápřah?
Nuda, nebo zápřah?

Kolik kroužků má mít vaše dítě?