Jako tolik jiných před ním zpochybnil perspektivu filmu coby umění a ujistil přítomné, že než se tento scénář naplní, Cannes tu budou od toho, aby nezávislou filmařinu ukazovaly v celé její uvadající slávě.
Konstatovat, že se nůžky mezi filmem s výpovědí a filmem coby zbožím rozevírají, je snadné, protože tahle dvojakost kinematografii provází už od kolébky. Jenže na stejných dvou židlích sedí i festivaly. Na loňských Cannes běžel čtvrtý díl Indiana Jonese – synonyma popcornové zábavy. Dva roky před tím Cannes otevírala Šifra mistra Leonarda – synonyma popcornové tuposti. Letošní Berlinale zahajoval thriller International tak standardní, že se nedostal ani do české distribuce. I Karlovým Varům se do programu sem tam dostanou trojské koně typu katastrofického spektáklu Poseidon. A na trenčínském Artfilmu běžely třeba Dannyho parťáci 3.
Důvody k takovým volbám a krokům bývají různé. Ale zrovna Dannyho parťáci jsou dobrou ukázkou toho, jak lze v Hollywoodu uspět a přitom si dělat věci po svém. Natočil je Steven Soderbergh, který mezi režírováním a produkováním komerčních hitů zvládá natáčet a financovat i skrznaskrz autorské projekty jako drama Bublina. Soderbergha ke slávě katapultovala Zlatá palma právě z Cannes. Získal ji za film Sex, lži a video, jenž tak definitivně otevřel dveře do světa americkému nezávislému filmu 90. let. A že to byla řádná vlna: k Jarmuschovi, Lynchovi a Coenům se přidali Tarantino, Rodriguez, P. T. Anderson a další.
Jacob svůj proslov zakončil otazníkem: „Co kdyby jedna éra filmu skončila bez toho, aby začala nová?“ Nic takového, myslím, nehrozí. Vždycky se najde někdo, kdo popadne kameru a bude chtít natočit něco „svého“. A když se mu to povede, mainstream to vždycky úspěšně přežvýká.
