Když budou muset podniky snižovat množství vypouštěných škodlivých emisí, bude to prý „pouze škodit našemu průmyslu“, uvedl prezident Svazu průmyslu a dopravy Jaroslav Míl („Firmy odmítají snížení emisí“, LN 22.10). Ponechme stranou, že v tomtéž článku zmiňované Velké Británii si to zřejmě nemyslí, chtějí tam totiž postupně snížit množství emisí až o 50%.
Jako člověka, který je nucen dýchat v této zemi, nikoliv kdesi v Číně či Indii, jejichž emisním špindírstvím se ohánějí naši páni průmysloví kapitáni, aby obhájili špindírství své, mě takový argument vůbec nepřesvědčuje. Co mi bude platné, že to špindírství posílí konkurenceschopnost českého průmyslu (a to se ještě říká, kdo ví jestli), až dostanu já nekuřák dejme tomu rakovinu plic? A kromě toho, jak se dnes vůbec pozná, že ty špindírské podniky jsou „naše“ české? Podle toho špindírství?
Vždycky jsem si myslel, že průmyslníci jsou lidé racionální, střízliví, že jim není nic cizejšího než laciné vyvolávání emocí. Asi budu muset změnit názor. Místo, aby zapnuli své šedé buňky mozkové a začali vymýšlet, jak se šikovně, modernizací a racionalizací podniků s požadavkem na pokles emisí vyrovnat, začali mávat nacionalistickou fangličkou jako ten nejprimitivnější sládkovec. Co hůř, běžní nacionalisté otravují ovzduší tak říkajíc pomyslně, špindíři mezi průmyslníky však doslova.
