Filmový esej Andrey Slovákové můžete v týdnu od 14.11. - 20.11. zhlédnout zdarma na portálu www.dafilms.com.
Základní metaforou, na níž film staví, a kterou si režisérka přiznaně vypůjčila z díla francouzského filozofa Michela Foucaulta, je Panoptikon. Tento návrh architektonického řešení "dokonalé" vězeňské budovy, který vymyslel anglický osvícenecký reformátor Jeremy Bentham, přenesl Foucault do symbolické roviny výkladu o fungování institucí společnosti devatenáctého století. Klíčovou pozici v tomto modelu zaujímá "neviditelný pozorovatel", jehož prostřednictvím se uskutečňuje maximálně efektivní dohled nad vězni.
Efektivita tohto modelu spočívá v tom, že se každý vězeň při vědomí toho, že může být kdykoliv pozorován, de facto hlídá sám. Praktické řešení Benthamova návrhu zkomplikoval zásadní požadavek na "vidět a nebýt viděn", který byl mimo možnosti klasických architektonických řešení. Jak však ukazuje film Nadohled, technologický rozvoj a "nálada" současné evropské společnosti (naše posedlost bezpečím, kontrolou a okamžitým sdílením informací) umožňují poprvé v dějinách lidstva takřka dokonalou realizaci Panoptikonu.
Andreu Slovákou známe mj. jako dramaturgyni experimentální filmové sekce na MFDF Ji.hlava. I proto nepřekvapí její záliba v neobvyklých filmových formách, do kterých svá díla odívá. Od svých prvních studentských filmů hledá cestu k ideální symbióze intuitivní formy experimentální kinematografie s výsostně intelektuálním obsahem. V tomto ohledu je Nadohled jistě vrcholem její dosavadní tvorby. Deformovaný obraz, skrytá kamera, užití split screenu a záběrů z bezpečnostních kamer či jen černobílé noční záběry rozsvícených oken dokáží vyvolat poněkud tísnivou klaustrofobní atmosféru a společně s výpovědmi přizvaných protagonistů se poodhalují neviditelný Panoptikon, v kterém žijeme.
Velkým kladem filmu je mezinárodní plejáda zajímavých osobností, které před (ale i za, nad či pod) kamerou vystupují. Od slovenského odborníka na bezpečnostní systémy Petera Ostromeckého přes politického vězně Eduarda Limova, teoretika architektury Françoise Loyera k bývalým agentům tajných služeb Pierra Martineta (DGSE) a Michaila Trepaškina (KGB) se postupně skládá komplikovaná mozaika (ne)tušených možností výkonu institucionalizované moci nad životem jednotlivce. Co však ve výpovědích protagonistů nezazní, a po čem se tak celý film ve svém druhém významovém plánu ptá, je odpověď na to, kdo nebo co je vlastně představitelem této moci, zkrátka kdo a kdy se dívá? A dívá se vlastně vůbec někdo? Vzhledem ke krizi institucí, která v současné době vrcholí (nejen) ekonomickou krizí států jako celků, se žádné řešení této hádanky nenabízí automaticky. Snad pouze příznivci konspiračních teorií mají okamžitě připravenou jasnou odpověď. Ti však nenatáčí působivé a inteligentní filmy.