28. října 2011 7:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Torst: 20 let
nakladatelství se značkou žízeň

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Za ranních červánků. Stánek Torstu na knižním veletrhu v Praze, květen 1993. Viktor Stoilov a grafici Robert V. Novák a David Balihar | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Za ranních červánků. Stánek Torstu na knižním veletrhu v Praze, květen 1993. Viktor Stoilov a grafici Robert V. Novák a David Balihar | foto: Karel Cudlín
Torst znamená švédsky žízeň. V české kultuře je to značka nakladatelství, jež si asi jako jediné může dovolit vydat knihu, která je jen o něm samotném, de facto o dvou mužích – Viktoru Stoilovovi a Janu Šulcovi.

Zároveň je kniha Torst (dvacet let nakladatelství) o stovkách dalších osobností zdejší literatury a umění. Je to svým způsobem plnohodnotný obraz duchovního života posledních dvaceti let.

Knihu podobného zaměření, tedy o historii svého exilového nakladatelství ’68 Publishers, si v roce 1977 vydali Zdena Salivarová a Josef Škvorecký. Nazvali ji napůl ironicky a napůl právem Samožerbuch (vyšla pak ještě jednou v roce 1991). Je samozřejmě zcela jinak koncipovaná a píše se v ní o nakladatelství, které pracuje ve zcela jiných poměrech. Ale něco ty podniky mají společného. Jsou to svým způsobem „manufaktury“, podniky „one man show“, tedy stojící na jednotlivcích, osobnostech, které ručí za úroveň, hodnotu i smysl své práce a produkce.

Tyto na koleně provozované „firmy“ měly (’68 Publisher už ukončilo činnost), respektive mají (Torst) význam celonárodních institucí, neboť suplují práci, kterou za „normálních poměrů“ odvádějí velké nakladatelské domy s desítkami zaměstnanců. Ale tak už to od dob Krameriovy Expedice v Čechách chodí.

Kompaktní tvůrčí jednotka

Základem knihy je obsáhlý rozhovor, který vedl literární kritik Josef Chuchma, jenž po celou dobu produkci nakladatelství sledoval, dobře ji zná a evidentně mu je i vkusem blízká. Chuchma je navíc i znalec české fotografie, jejíž vydávání tvoří druhou, souběžnou torstovskou linii. Není to ovšem rozhovor „insiderů“, kteří si mumlají cosi o svých privátních zálibách, nýbrž dobře zvládnutý portrét dvou zajímavých lidí, Šulce a Stoilova, kteří jsou sice typově odlišní, ale už dvacet let tvoří kompaktní a solidně pracující tvůrčí jednotku. Viktor Stoilov je v ní praktik a manažer, zároveň více umělec a bohém než literární intelektuál, přitom člověk dokonale, snad díky intuici a štěstěně se orientující v tom, co je důležité, přitom pěkné a vkusné.

Jeho cesta k nakladatelství je sama o sobě netypická a myslitelná asi jen v atmosféře přelomu 80. a 90. let: vystudovaný etnograf ví, že národopis určitě není jeho cíl. Co však dělat, vlastně celá 80. léta netuší, shodou okolností ho ale jakýsi vnitřní kompas – a fotoaparát – navede do prostředí nezávislé kultury a začne fotografovat zakázané spisovatele. První je Dominik Tatarka, pak následují další, Havel, Vaculík, Topolové..., když se v létě 1989 dostane do Paříže, nemůže už nenavštívit Jiřího Koláře, Pavla Tigrida a další. Díky tomu má po listopadu ’89 snad jako jediný v celé zemi téměř kompletní edici portrétů samizdatových a mnoha exilových autorů. A co s nimi jiného než je vydat? A tak v září 1990 vychází první knížka, spíš brožura, Portréty.

Důležitý je přitom rok 1990, kdy řada starých i nových firem v nikdy se už neopakujícím „ajfru“ vychrlí řadu knih, jež tehdy s ohromným apetitem spolyká vyhládlý český zákazník. To ale trvá jen krátce a Stoilov se toho zatím neúčastní. Odolá i výzvě Vladimíra Mlynáře, aby okamžitě nastoupil jako fotograf do právě se formujících Lidových novin, že bude jezdit po celém světě a fotit. Viktor cítí, že to pro něj není. Pomalu, ale jistě směřuje jinam. Během pár let už je ale jeho firma zavedená, má skvělé logo, a kdo se v české literatuře trochu vyzná, vyslovuje to švédské slovo s respektem. Druhou knihou byla monografie Franze Kafky od Františka Kautmana, literární událostí roku 1992 a vlastně celých devadesátých let je pak torstovská osmá kniha, dvousvazkové deníky Jana Zábrany Celý život...

„Zaknihovat“ si život

Jan Šulc je v té dvojici knižním intelektuálem, bibliofilem a služebníkem užitečným v nejlepším slova smyslu. Vystudoval anglistiku a portugalistiku na FF UK, ale kdo poznal almu mater v druhé polovině 80. let, ví, že ta zvídavému duchu stačit nemohla. Jan Šulc vyjmenovává své „univerzitěty“, které nutně musel absolvovat jinde.

Tak jako u mnoha jiných významných mužů byla pro něj důležitá skautská průprava (jednou by stálo za to sepsat encyklopedii české kultury z hlediska skautingu), z níž pak vycházel i jeho v základě mravní vztah k literatuře. O ní mluví s oddanou láskou, jíž stojí za to věnovat život, „zaknihovat“ si ho, jak tomu říká. Jeho vzpomínky na druhou polovinu 80. let se čtou jako hotová memoárová esej té rozporné doby: Jazzová sekce, koncerty folkových zpěváků (Viktor chodil spíš na rockové skupiny), seznamování se s tou druhou, neoficiální, a tedy autentičtější kulturou, s osobnostmi, jako byl bohemista Alexandr Stich, který kolem sebe shromáždil kroužek mladých protointelektuálů, nebo literární kritik Jan Lopatka, jehož texty nejprve mladík Šulc četl v časopise Tvář, jehož svazky kdesi ve skladu objevil jeho kamarád, aniž by kdo z okolí věděl, zda Jan Lopatka ještě žije a kde.

To všechno jsou biografické detaily, ale podstatné, protože u obou, jak u Šulce, tak Stoilova, mají základní význam pro to, jak bude nakladatelství vypadat. Že se ti dva potkali, je opět věcí intuice a šťastné souhry okolností. Vytoužený Odeon, kam Šulc nastoupil na začátku roku 1990, se po několika nadějných letech stal obětí transformačních zmatků. Cesta pak vedla přirozeně do Torstu. V první polovině 90. let byly jeho základní obrysy už vytyčeny.

V rozhovoru pak víceméně chronologicky defiluje jedna publikace za druhou (jistěže u všech pěti set se nezastavují na stejnou dobu), přičemž skoro ke každé je možné něco říct. To není opět v nakladatelstvích pravidlem. Knihy mají, jak známo, své osudy a osudy mají i lidé, kteří se kolem nich motají. Jak říká na jednom místě Stoilov, jeho nakladatelství přitahovalo lidi, kteří se podobali jeho knihám. Bestselleristé to sice nebyli, ale seznam těch, kteří v Torstu vyšli nebo s Torstem spolupracovali, tvoří bez nadsázky kvalitativní jádro české moderní kultury.

Pamětní spis, jenž si Torst vydal, je proložen desítkami fotografií, z nichž většina je unikátních a jinde je člověk už neuvidí. Druhá část knihy obsahuje kompletní katalog nakladatelství, jedna po druhé jsou tu seřazeny obálky všech pěti set knih, k tomu přídavkem obálky knih příležitostných a knih, které vyšly v překladech: nejvíc z nich patří Jáchymu Topolovi. Já se zájmem hledím na dva plakáty společného plesu Revolver Revue a Torstu v divadle Archa. Jeden se uskutečnil 27. ledna 1995, druhý 26. ledna 1996. Oba byly pěkně bujaré a veselé.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz